Zabili Ježíška, parchanti!

Takhle andělsky vypadám v letošním kostýmu pro MŠ, ale budu dělat čerta

Tohle zamyšlení nad Mikulášem a Ježíškem jsem psala loni, ale hodí se to i letos. Jak to máte s lhaním či nelhaním dětem vy? A kdy jste jim řekli pravdu? Nebo vše odhalily samy? V kolika letech?

Taky si každej rok lámete hlavu s tím, co říkat dětem o Ježíškovi a Mikuláši, Santovi a jiných postavách? Většina Čechů nevěří v Boha, nechodí do kostela, ale Ježíška i Mikuláše si nechávají, protože ho sami v dětství milovali. Bůh ví… Teda Bůh? Žádná příručka pro ateistické rodiče, co říkat o prosincových svátcích dětem, neexistuje.

My s mužem se taky ještě neshodli a už to letos musíme řešit, protože Bertě budou 3 a už se nějak k Ježíškovi a Mikuláši musíme postavit. My jsme pro to, aby naše děti věděly, že je to pohádka, na kterou rádi věříme, ale nechceme jim to vnucovat jako dogma. Ale fakt nevíme… Mikuláš se blíží a už jen přípravy na 5.prosince vyvolávají málem mezinárodní konflikty…

Ve školce, kam Berta chodí, budu dělat s kamarádama Mikuláše. No a během příprav logicky řeším kostýmy, jak mám bejt drsnej čert nebo ne, kdo mi půjčí berlu, co má anděl mít na nohách apod. Ve školce mě varovali, že čert nesmí bejt moc hustej, protože jim pak děti koktaj… Za to už si chystaj dlouhý seznamy o dětech, který zloběj, a který mám postrašit. Čerti jsou jako dětská brzda v případě, kdy rodiče výchovně selžou. Znám lidi, co Mikuláše a čerta využívají ke strašení každej rok, a prej jen peklo zabírá na jejich nepořádníka, zlobidlo, mlátiče, špindíru… Čertům se odevzdávaj dudlíky, čertem se vyhrožuje ještě dlouho po tom, co sleze poslední sníh…

Jenže když budu před jejich dětma blbě kecat vo čertech a vánocích, můžu jim tuhle moc vzít z rukou… Takže mi nadávaj, ať jsem zticha, posunkujou, až držím hubu, koulej nevěřícně vočima a děsej se, co z toho děti pochytily… O obou svátcích se mluví jen v jinotajích, které nabírají na složitosti tím víc, čím starší je dítě, které nás poslouchá. Dnes mi muž v hospodě, kde jsem řešila kostýmy na Mikuláše, poslal sms, že ta holčička u vedlejšího stolu možná na Mikuláše ještě pořád trochu věřila a právě zažívá šok a deziluzi… Mnozí rodiče nutno podotknout nechtějí děti strašit čertama, ale prostě jim jen jako my s manželem přejí tu pohádku a všechno to, co jsme na obou svátcích milovali i my.

Proč mě všichni nutěj lhát?

Ať si lidi říkaj svým dětem, co chtěj, my zas budeme těm našim říkat, co chcem my… Jen se musím naučit do vánoc držet papuli a neříkat ani slovo o dárcích, čertech a zlatejch prasátkách….Proč mi vlastně většinovej svět vnucuje názor, že mám lhát nejen svýmu dítěti, ale i všem ostatním dětem? Přitom v  kostele je vo nedělích prázdno, ale Ježíškem mě všichni ti nevěřící psi mlátěj jako mokrým hadrem po držce…

Zabili Ježíška, parchanti!

Jak chodím na ty semináře R+R (Respektovat a být respektován) o správné respektující komunikaci s dětmi, zeptala jsem se tam nesměle, co dětem s respektem říkat o Mikuláši a vánocích… No a oni mi nekompromisně ukradli oboje… „Říkejte dětem pravdu, že Mikuláš vážně existoval, možná i chodil s berlou a pomáhal lidem, ale že by jim dával tašky s pomerančema za básničku či písničku, o tom pochybuju. No a vánoce? Kdo chce mít moc nad dětma, vypráví, že existuje Ježíšek, nosí dárky jen hodným dětem, ale tam se dítě nenaučí nic o hodnotě věcí.“ V překladu asi takto: prostě když dítě  nedostane Nintendo, nasere se na Ježíška, že je lakomej. Ale když mu vysvětlím, že Ježíšek je jen jako a dárky kupujeme my s tatínkem, a kupujem jen to, na co máme a na co tatínek vydělá, dítě se může o světě dozvědět víc…

Tak vám nevím, zní nám to logicky, ale stejně fakt nevíme. Ještě nejsme rozhodnutí, jak si odpovědět na Hamletovskou otázku „Lhát či nelhat…“ Taky jsme rádi koukali oknem ven, jestli už letí, s napětím jsme čekali na zazvonění Ježíškova zvonečku, když dal dárky pod stromeček, báli jsme se čertů i Mikuláše, i když měli tátovy boty, prostě jsme se rádi báli a rádi věřili, že je to všechno skutečný… No a vlastně si ani já ani manžel nepamatujem žádný zklamání, když jsme tu habaďůru prokoukli, spíš jsme na sebe byli pyšní, jak jsme na to vyzráli…

Zatím se ale bráním a nevím, ta vánoční pohádka je zrádná, vodkopete se, když se Mikuláši vodlepěj fousy, když někdo zapomene u dárku fakturu, když se prokecnete jako se to stává každou chvíli mně, když děti zahlídnou nakoupený dárky… Bojíme se prostě, aby se na nás naše děti pak nezlobily, že jsme jim lhaly. Když jim lhát nebudem, bojíme se, že nám vynadaj, že jsme jim nelhali… Ale v duchu Cimrmanova vtipu „Jsem zapřisáhlý ateista, až se někdy bojím, že mě za to pánbůh potrestá“ doufám, že mi za tyhle moje kecy Ježíšek letos nenasere…

Advertisement