Tento článek je původně z roku 2015, ale platí nejspíš stále…
Porodem vstoupíte do kmene matek. Každá matka i babička a snad i tetičky si myslej, že když někdo má dítě, okamžitě se z něj stává altruistický lidumil, který netouží po ničem jiném, než se od rána do večera vybavovat s cizími ženami o periodách, porodech, příkrmech a Teletubbies. Peklo.
Oslovují mě na ulicích, v MHD, obchodech, všude. A bohužel nejen to. Neustále mi někdo osahává dceru a dělá na ní takový to „ťuťuňuňujejdatošounožičky…“
Peklo. Jediná obrana je mezi lidma dítě skrývat do kočárku a ani očkem se po nikom nepodívat, jinak jim otevřete dálnici jejich „ťuťuňuňu“.
Nejhorší je to ale v ordinacích u doktorů. Teda tam je to ok, ale v čekárnách neunikne nikdo, i když mám malou v kočárku pod pláštěnkou a sama jsem otočená obličejem ke zdi a s černými brýlemi na očích, kult matek je schopen vám i poklepat na rameno a zeptat se „Kolipatomuje? Hojčička, co?“ a jste chycení bez možnosti úniku…
Tudleva jsem uvízla mezi dvěma kultomatkama v čekárně Vinohradský nemocnice, řešily kočárky, nemoci svých mimin, nemoci svých odrostlejších dětí, pindíky, uzdičky, fakt nechutný. A já mezi nima a nebylo úniku, před sebpou jsem měla kočár, vedle kultomatky.
Někdy to skousnu a nějak se zakecám, ale to mi ta kultomatka musí sedět co se vizáže a oblečení týče, odrůdu poznám i podle kočárku a oblečení fakánka. Sympatických hovoruhodných matek je málo, kultomatky převažují.
Nejhorší jsou „tchyně“, včera na mě mluvila jedna taková, smrděla cigárama příšerně, jenže moje Berta se na ní furt dívala, takže baba na ní i na mě posléze začala mluvit. Otřes. V čekárně u gynekoložky. Takže taky jsem se bála, co se dozvím… Ale nakonec to bylo jen to „Ťuťuňuňuabožínkutamákrásnývelikývočička.Potatínkovinebo pomamince? Pomamincnetakasipotatínkovi“ Někdy i dopovídám, ale to jen, když je chci odradit. „Tamáklásnýlůžovýdupacky, asiholčičkao?“ „Ne, ufon.“
Nejdrsnější setkání s kultem matek jsme ale zažili v hostivařským lesoparku. Tam jsme potkali „tragédku“. Venčila psa, vrhla se na nás a hned po ťuťuňuňu začala naznačovat něco ze své historie matky: “Ta je ale krásná. No a to pak může vyrůst, mít 190 cm a najednou umřít a je po srandě.“
No a kategorie samy o sobě jsou „chytrolínky“, který se projevují, když nesu dítě v šátku, ani se na mě nepodívaj a jen si trousej pod fousy, že :“To je strašný, jak jsou lidi dneska nezodpovědný, jak ničej dětem záda, že jestli mi to nejni blbý a tak“. „Antišátkařky“ jsou taky vypečená skupinka. Ale aspoň si většinou netroufnou na frontální útok.
Já patřím do skupiny „voyaer“. Prostě, když jsou někde děti a hlavně kočárky, očumuju, protože sama jsem dumala nad vejbavou, koukám, kdo co pořídil, jak velký koše pod kočárama má, jaký hadry kdo dává svejm mrňatům a tak. Roztomilejch kusů, ke kterým by mě to nutilo přistoupit a ňuhňat, moc nejni. A i kdyby, překonám se, nechci patřit do KULTU MATEK.
Maminátor 
Ale!! To je ale roztomiloucke! Skoro sest mesicu bude tomu bejbatkusladouckymusklasnejmanlzickama!
A copa to je? Taky holcicka? A po kompa je?
A co prdiky a blinkani?
Hele. Je to jako skupina pejskaru. Prijdes do parku a uz te neznami lidi zdravi a ptaji se na vek feny a stravu tveho psa. A hned dodavaji-jo Eukanuba! Po tom ma nase Sarinka prujem.
Lidi proste potrebuji mit prislusnost ke skupine! Me taky nezajima,ze Sara po granulich sere jako Amina. Ale na druhou stranu me to nijak nesere,ze maj potrebu to sdilet. Vim totiz presne,ze sem vic jak rok na materske uz taky nebyla schopna stocit v metru rozhovor o pindicich na neuteseny stav ceske politiky a vynosy parlamentu. Matkam proste hrabe a beda,jak se ukaze,ze tobe ne!
Za tri roky se tem historkam budes smat. A co vic! Verim,ze se ti po nich bude styskat 🙂 haha
Ahoj Evo:) Já taky byla pejskař a znám to, ta příslušnost ke skupinám je nám vrozená, to máš recht:) Já ale na mateřský a už vlastně i v těhotenství cejtila jako krádež za bílýho dne, jak mi mimi bere tělo a soukromí, najednou každej, kdo má díru do prdele, na mě mluví, protože ví, do jaký skupiny patřím „těhotná“, „s miminem“, „matka“ a podle toho na mě hned každej mluví a myslí si, že když oni mají děti, vnuky nebo viděli dva filmy o dětech, mají právo na mě mluvit a ptát se mě, kolik kojim a jestli mám hemeroidy…:) Prostě to nesoukromí mně teda většinou vadí. Záleží na situaci a hodně na lidech, kteří se mnou začnou (teda spíš na mě začnou) mluvit:) S pár babčama jsem měla velmi vtipný konverzace v MHD a třeba jedna mi doporučila CD Kocoura Modroočka, který jsem si hned pořídila, a milujem ho celá rodina. Ale třeba pískoviště nesnesu a nechodím tam… Mé děti tím možná trpěj, ale já ty kecy nevydržím prostě a chodím raději sama do přírody nebo chodím na hřiště, kde nikdo není… Jsem najednou asociál, co mám děti…