Nemám ráda dokonalý matky

Tohle jsem publikovala kdysi, kdysi, ale akutální je to furt, protože ženskejch, co se tvářej, že jsou dokonalý, je furt dost. Dneska už jim to moc nežeru. To byla furt lásečka, miminečko skvělý, pohodička a najednou rozchod, rozvod, von mě bil, nedával mi peníze, zahejbal mi. Na ty rádoby dokonalý mámy se už dneska dívám jinak.

Jak se pozná, že jste dobrej rodič? Že dítě nechcípne? Že je přebalený, čistý a vykoupaný? Nebo jako podle mnoha žen, že je napajcovaný tou nejdražší stoprocentně přírodní dětskou kosmetikou z dovozu? Že mám největší lékárnu na světě, která je plná všech těch baby pilulek a vodiček a kapiček? Že je prcek vohozenej podle poslední módy? Že má veškerá nepovinná očkování?

Nevím, jak se pozná dobrej rodič. Jestli vůbec taková kategorie je: dobrej a špatnej rodič. Spíš jsou asi takoví, kteří se snaží a dělají, co mohou, a pak jiní, kteří na to pečou. Jenže ani snaha vám nezaručí úspěch. Naši rodiče se taky snažili a přitom nadělali bot, že by jima vyplnili nejeden botník. Dneska mě baví, že existují moudré knihy, semináře, internetové poradny a člověk si prostě nemusí skoro nad ničím lámat hlavu sám.

Jenže i když vše děláte s tím nejlepším úmyslem, nemusí to tak cejtit i vaše dítě. Kdyby se kvalita rodiče poznala podle toho, co si o něm myslí dítě, muselo by se hodně rodičů utrácet. Takže jak se to pozná? Dá se to vůbec poznat? Já se teda jako matka furt bojím chyb, bojím se, co našim dětem zasadím nevědomky do hlavy a budu zalejvat, co jim vyraší na mozku jen proto, že jednou něco blbě plácnu… Láska samotná asi nestačí.

Nejhorší je srovnávání a dokonalý matky

Co nemám ráda? Když si postěžuje kámoška kámošce, co jí s dítětem nejde, a ta druhá hned chytne svou šanci za pačesy a pochlubí se, jak jejímu dítěti tohle vůbec nedělá problém. To by vás dokázalo nasrat. To se mi stávalo často. Pak člověk zjistil, že to třeba tak idylický není, že se trápil úplně zbytečně, že je nešika a bez talentu, zatímco jiní jsou na zlatou medaili.

I na kurzu správné komunikace „Respektovat a být respektován“ (link na seriál o této metodě zde) nám říkali, že srovnávání je k ničemu. Takže jsem správně cejtila ke srovnávání odpor. Každej má něco, každý dítě se vyvíjí jinak. To by se člověk utrápil, protože vždycky se najde někdo lepší.

I když dodneška mě vyvředěj holky, co tvrděj, jak mateřství milujou, užívaj si ho a zvládaj vše levou zadní.  I když se takovejm snažím z pudu sebezáchovy prostě nevěřit. To by bylo k nasrání, kdybych se dozvěděla, že se to dá dělat bez chyb, jazyku na vestě, mastný hlavy a celodenního pyžama, ne?

Advertisement