Maminátor v číslech

V tento den se změnil můj život, i druhé dítě začalo chodit do školky.

Tak jsem si na konci ledna 2017 prohlídla statistiky a můj blog si vede zajímavě. Na mateřské jsem psala a psala. Celkem jsem tu dodnes vypublikovala 300 článků. Dneska už pracuju a není na to moc čas, tak přihodím něco jen sem tam. Ale co číst evidentně je, protože denně sem nějakých 300 lidí přijde. Za to jsem moc ráda. 

Celková čísla 2012-konec ledna 2017

• četlo mě celkem 160 000 lidí
• denně sem teď chodí 300 lidí
• pohledy VIEWS: 330 000
• čtou mě lidi ze 140 zemí světa

3 nejčtenější články vůbec:

1. 23 000 Vánoce z perníku (odkaz zde)
2. 22 000 Vši, jak se jich zbavit a jak je nedostat (odkaz zde)
3. 8 000 Kočárek Phil and Ted (odkaz zde)
4. 7 500 Jak skákat gumu: zábava Husákových dětí (odkaz zde)

Blog Maminator vznikl v roce 2012. Byla jsem na mateřské a hrabalo mi. Kolem dokonalý matky, jen já neměla talent. Tak jsem o tom začala psát. S humorem, nadhledem. Někdy i podhledem. Byla jsem upřímná a blog se stal mou psychoterapií. Potěšila jsem hodně matek, které se stejně jako já bály, že jsou na to samy, a že jsou jediné na světě, které kde co zvrtají.

Teď už je našim dětem mnohem víc a prvních těžkých 5 let máme za sebou. Dcera chodí do školy, syn už do druhé školkotřídy. Já normálně zas pracuju a užívám si života. Blog už není ventil a únik, ale občasné potěšení z psaní jen tak do kapsy. Podělení se s lidmi o úžasné a vychytané věci, jež v životě potkávám a nacházím. Snad vás bude bavit stejně jako doposud. Díky, že mě čtete.

 

Advertisement

Deník Maminátorky – Kapitola 13. ″Vítězství hmoty nad duchem“

Dokumentace mého vítězství

Stařecká demence má evidentně sourozence. Středněvěkou demenci. Já ji mam. Nejdřív jedu na svatbu a jdu spát pod 2D stan (bez zapomenutých tyček a kolíků), nevezmu si s sebou fén, takže na hlavě celou svatbu nosím klobouk, no a dnes v den synových 4. narozek zapomenu na jeho školkový výlet, na který se těší týden. Zajedu si do alzheimer centra zamluvit lůžko, už je čas… Protože jsem prostě bůmatka (odkaz zde).

Jako klobouček mě rozesmál, stan už trochu vyděsil, ale spaní pod širákem a pak v autě bylo docela cool. Dnešní stíhačka Praha/Milovice, kam školkový autobus odjel s dětmi příčetných rodičů do zábavního parku Mirákulum, už mi vypnul mozek. Hmota zvítězila nad duchem a jela a jela, nevěda kam.

Stíhací závod Praha/Milovice mohl začít

Před školkou jsem autobus nestihla, volala jsem kámošce, co tam učí, ta mi dala číslo na paní učitelku, která je v busu s dětmi, ne s mými ovšem…, ta mi řekla, že jsou na jižní spojce a jedou směr Milovice… Tam, odkud zdrhlo 50 000 ruských vojáků a kde jsem kdysi sama bydlela s jedním ze svých omylů, teď bylo místo, kam jsem se prostě musela dostat.

Bulela jsem, nadávala každému řidiči, který neměl stejnou potřebu jet kilem po městě jako já, přibržďovala jsem na spojce každej bus, kde jsem čula třídu našeho malého lehce vyděšeného oslavence. První přibržděný bus byl prázdný, ze druhého na mě koukali poněkud vyděšení důchodci, proč na ně mávám. Měla jsem chuť si přisednout a nechat se uspat nějakejma pilulema na nervy… Ale hmota vítězila nad duchem dál.

Revenant a Meresjev to taky nevzdali

Jako Revenant jsem uháněla po spojce a najednou si uvědomila, že jestli je chci dohonit nebo přijet za nima k Mirákulu, měla bych vědět, kudy jet… Muž mi po mobilu zkropeného slzami poradil Hradeckou dálnici a už jsem po ní frčela, žádnej bus na dohled. Že se dá hezky sjet až těsně u Milovic, nevím, takže jsem jela pěknejma oklikama přes Lysou nad Labem a tak…

Zpívala jsem si jako Meresjev v jedné divadelní hře: „Kde mám nohy, kde mám nohy, tam u další borovice…“ a kalila to po dálnici stírajíc si z očí potoky slz. Vzadu oslavenec. Ani nedutal. Když hmota začala prohrávat, duch volal manželovi a bulel jak želva „jedu domu, vzdávám to, nevím, kde jsem a kam jedu…“. Pak zas volant chytla hmota a dupla na plyn. Docházela nafta, ani to mě nezastavilo. Nevěřili byste, s jakou upřímnou radostí jsem uviděla první velkou a dobře viditelnou ceduli Mirákulum… Říkala jsem dozadu, my to dáme, broučku, my to dáme, neboj… Nevím přesně, koho jsem uklidňovala víc… Před Mirákulem jsem brzdila smykem a oslavencovi spolužáci zrovna vystupovali z autobusu.

Náš oslavenec Jáchym, kterému jsou dneš 4, se svým kamarádem Mikešem.

Vítězství hmoty nad duchem, hotový Mirákulum

Oslavenec dostal vestičku, já se omluvila, že má jen holínky (zcela promočené tenisky z včerejšího slejváku zůstaly doma), že nemá batůžek, 2x svačinku ani pití. Klepal se mi hlas, takže hodný pan řidič dal našemu synkovi svou vlastní láhev s pitím, spolužák půlku svačinky a vše se vešlo do batůžku oslavencova kamaráda Mikeše. Řidič se smál, že prý ještě přijíždí jeden tatínek. Hmota vyhrála nad duchem a já se dověděla, že jsem druhej největší blbec v Braníku…

Hotový Mirákulum… A jedu v klidu pomalu dom, i když vlastně nevím, kudy…

Nejsem Bridget Jones, nejsem moderní fotr, nejsem Anna Franková, nejsem malý poseroutka, ani Dita P., ani kocourek Modroočko, ani Ostravak, ani upír, ale jedno máme společné, my všichni máme svůj deník. Já si jeden papírovej psala od puberty asi 10 let a mám ho dodnes schovanej, druhej onlinovej si píšu tady na blogu. Nehlídám si v něm kila, nevařím, nezlobím, hledám štěstí, rovnováhu, lásku, nacházím a ztrácím, hledám práci, tvořím, hořím. Můžete hořet spolu se mnou.

Celý deník Maminátorky:

• Deník Maminátorky – Kapitola 1. „O ochočených snech“ (odkaz zde)
• Deník Maminátorky – Kapitola 2. „V kavárně před pracovním pohovorem“ (odkaz zde)
• Deník Maminátorky – Kapitola 3. „Byla jsem reportérka i dělnice, čím budu teď?“ (odkaz zde)
• Deník Maminátorky – Kapitola 4. „Při pohovoru jsem málem zabila budoucího šéfa“ (odkaz)
• Deník Maminátorky – Kapitola 5. „Můj životní úspěch? Růžovej králík“ (odkaz zde)
• Deník Maminátorky – Kapitola 6. „A není lepší to prožít?“ (odkaz zde)
• Deník Maminátorky – Kapitola 7. „Mí kámoši ze západu: Francouzka“ (odkaz zde)
• Deník Maminátorky – Kapitola 8. „Byla jsem strážkyně draka“ (odkaz zde)
• Deník Maminátorky – Kapitola 9. „Záblesky happinessu“ (odkaz zde)
• Deník Maminátorky – Kapitola 10. „Naše noční můry“ (odkaz zde)
• Deník Maminátorky – Kapitola 11. „Mám v sobě ženu 1,2 a 3“ (odkaz zde)

 

 

 

Jak jsem byla v telce

Byla jsem začátkem roku 2016 jako host ve Snídani s Novou. Tady jsou videa z obou vstupů. Téma: jak přežít mateřskou. O tom něco vím. Jsem živý důkaz toho, že se to přežít dá. Natočila jsem si to jen primitivně z archivu Novy na iPad, tak sorry za tu „vysokou“ kvalitu:)

Deník Maminátorky – Kapitola 12. ″Dítě je větší zátěž než smrt partnera či rozvod“

Nejsem Bridget Jones, nejsem moderní fotr, nejsem Anna Franková, nejsem malý poseroutka, ani Dita P., ani kocourek Modroočko, ani Ostravak, ani upír, ale jedno máme společné, my všichni máme svůj deník. Já si jeden papírovej psala od puberty asi 10 let a mám ho dodnes schovanej, druhej onlinovej si píšu tady na blogu. Nehlídám si v něm kila, nevařím, nezlobím, hledám štěstí, rovnováhu, lásku, nacházím a ztrácím, hledám práci, tvořím, hořím. Můžete hořet spolu se mnou.

Celý deník Maminátorky:

• Deník Maminátorky – Kapitola 1. „O ochočených snech“ (odkaz zde)
• Deník Maminátorky – Kapitola 2. „V kavárně před pracovním pohovorem“ (odkaz zde)
• Deník Maminátorky – Kapitola 3. „Byla jsem reportérka i dělnice, čím budu teď?“ (odkaz zde)
• Deník Maminátorky – Kapitola 4. „Při pohovoru jsem málem zabila budoucího šéfa“ (odkaz)
• Deník Maminátorky – Kapitola 5. „Můj životní úspěch? Růžovej králík“ (odkaz zde)
• Deník Maminátorky – Kapitola 6. „A není lepší to prožít?“ (odkaz zde)
• Deník Maminátorky – Kapitola 7. „Mí kámoši ze západu: Francouzka“ (odkaz zde)
• Deník Maminátorky – Kapitola 8. „Byla jsem strážkyně draka“ (odkaz zde)
• Deník Maminátorky – Kapitola 9. „Záblesky happinessu“ (odkaz zde)
• Deník Maminátorky – Kapitola 10. „Naše noční můry“ (odkaz zde)
• Deník Maminátorky – Kapitola 11. „Mám v sobě ženu 1,2 a 3“ (odkaz zde)

Na idnesu nedávno vydali vostrej článek (odkaz zde) postavenej na výsledcích jistý studie, podle který je první dítě takovej zásah do života člověka, kterej je srovnatelnej se ztrátou práce, vážnou chorobou nebo dokonce úmrtím partnera. Jenže téma rodičovství/nespokojenost je tabu. Já o tom píšu na Maminátoru otevřeně, ale občas na mě hledí maminy káravě. Vždyť přeci o dětech a mrtvých jen dobře, děti jsou radost.

Po přečtení tohohle článku jsme měli s manželem dlouhou diskusi. Mohli jsme diskutovat. Vyjímečně, protože děti nebyly doma. Jinak se mluvit moc nedá. Znáte to.

To je jedna ze ztrát, když máte děti, nemůžete v klidu mluvit s partnerem a ztrácíte spolu nit.

Povídali jsme si o tom, co jsme spolu za těch 8 let zažili. Bylo toho hodně, ale vším jsme prošli se ctí. S úctou k sobě i tomu druhýmu. Vo to asi jde. Unavený mámy a unavený tátové často tu zlobu a deziluzi obracejí jeden proti druhýmu. Jenže kdo vám pak zůstane, když si vymlátíte členy vlastního týmu?

Ruku na srdce, mít první dítě je jako narazit do betonový zdi

O tom se nemluví, těhotenství není blití, strach, bolesti, je to přeci „nejkrásnější období v životě ženy“. Porod je „splněnej sen“ a když máte dítě, nikdo vás neliltuje, lidi vám gratulujou. Nikdo vám nepřinese polívku (skoro nikdo), nikdo vás nepoplácá po rameni, ať vydržíte, nikdo neřekne, že to nesete statečně, nechce s váma tu hrůzu zapít… Chtěj oslavný fanfáry a slyšet, jaký je to žůžo…

Dítě je větším trestem než nemoc či nezaměstnanost, tvrdí studie

Dítě je dar, ale také břemeno. Hlavně proto, že naše společnost přišla o pospolitý ráz a rodiče trestá sociální izolací.

• výsledky výzkumu zveřejnil magazín Demography
• výzkum dělali mezi roky 1984 a 2010 a zůčastnilo se ho přes 2000 Němců, protože právě v SRN připadá pouhé 1,5 dítěte na ženu

Děti s sebou nenesou jen štěstí

O tom, že mít dítě či děti není jen štěstí, výborně vtipkuje komik Michael McIntyre ve skeči „Bezdětní vůbec nic netuší“:

Není to jen „odcházení z domu“, „spaní“, „milování“ nebo „jízda autem“. Skoro každá dříve běžná činnost se mění v něco náročného, někdy v peklo. Jenže zatímco po rozvodu či při rakovině si můžete postěžovat a každej vám rád nabídne ramínko, panáka, slova pochopení, když si rodič postěžuje, jak je těžký být rodičem, většina lidí řekne „Splnil se ti sen, vždyť bejt máma nebo táta je krásný, ne?“

Bejt rodič je krásný, ale taky hodně náročný, jenže než do tý zdi narazíte a narodí se vám první dítě, vůbec netušíte, do čeho jdete, jak to otřese nejen vámi, ale i vaším vztahem.

Když se rozhodujete, že si pořídíte dítě, zamilujete se do tý představy. Vy, váš parner, spící miminko v náručí a svět prosycen láskou. Realita je jiná. Tak jiná, až vám to někdy bere dech. Druhý dítě už není velkej rozdíl, ale na první kousek a životní změny vás nic a nikdo nemůže připravit. Jsem docela ráda, že mi to dokázala i tahle studie.

Výsledky americkýho výzkumu:

• po porodu si pocit štěstí na stejné úrovni udrželo pouhých 30% respondentů
• ostatní tatínkové a maminky přiznali, že v prvním a druhém roce dítěte úroveň jejich spokojenosti významně klesla

Výzkum vše přepočítával na jednotky štěstí od 0-10:

• rozvod vás připraví o 0,6 jednotky pocitu spokojenosti
• nezaměstnanost o 1 jednotku
• partnerova smrt o 1 jednotku
• u prvorodičů je to v prvních dvou letech života dítěte o 1,4 jednotky

Takže se celkem není co divit, že v mnoha zemích lidi nejdřív chtějí víc dětí, a když mají to jedno, už do dalšího nejdou. Prostě srážka s betonovou zdí není jako narazit do cukrový vaty. Tak pevný nervy, studený vobklady a kdo bude chtít ramínko na vyplakání, slova podpory, pochopení a uznání, nechť si jde počíst na Maminátor. Právě proto vznikl.

Deník Maminátorky – Kapitola 11. „Mám v sobě ženu 1,2 a 3″

Jednička se pozná podle toho, že je upravená, namalovaná a usměvavá. Nemá batoh, kočárek, ani hamibox, jde nalehko jen s kabelkou, maximálně se svým foťákem.

Nejsem Bridget Jones, nejsem moderní fotr, nejsem Anna Franková, nejsem malý poseroutka, ani Dita P., ani kocourek Modroočko, ani Ostravak, ani upír, ale jedno máme společné, my všichni máme svůj deník. Já si jeden papírovej psala od puberty asi 10 let a mám ho dodnes schovanej, druhej onlinovej si píšu tady na blogu. Nehlídám si v něm kila, nevařím, nezlobím, hledám štěstí, rovnováhu, lásku, nacházím a ztrácím, hledám práci, tvořím, hořím. Můžete hořet spolu se mnou.

Celý deník Maminátorky:

• Deník Maminátorky – Kapitola 1. „O ochočených snech“ (odkaz zde)
• Deník Maminátorky – Kapitola 2. „V kavárně před pracovním pohovorem“ (odkaz zde)
• Deník Maminátorky – Kapitola 3. „Byla jsem reportérka i dělnice, čím budu teď?“ (odkaz zde)
• Deník Maminátorky – Kapitola 4. „Při pohovoru jsem málem zabila budoucího šéfa“ (odkaz)
• Deník Maminátorky – Kapitola 5. „Můj životní úspěch? Růžovej králík“ (odkaz zde)
• Deník Maminátorky – Kapitola 6. „A není lepší to prožít?“ (odkaz zde)
• Deník Maminátorky – Kapitola 7. „Mí kámoši ze západu: Francouzka“ (odkaz zde)
• Deník Maminátorky – Kapitola 8. „Byla jsem strážkyně draka“ (odkaz zde)
• Deník Maminátorky – Kapitola 9. „Záblesky happinessu“ (odkaz zde)
• Deník Maminátorky – Kapitola 10. „Naše noční můry“ (odkaz zde)
• Deník Maminátorky – Kapitola 11. „Mám v sobě ženu 1,2 a 3“ (odkaz zde)

Trojka je čarodějnice, neupravená, unavená, křičí, nadává a má křečovitý úsměv. Identifikační znak: obří batoh, několik lahví a narvanej hamibox.

Došlo mi, že nejsem jedna žena v jednom těle. Nejsem schizofrenik, netrpím rozdvojením osobnosti, mám v sobě 3 ženy.

1. žena SVOBODNÁ, BEZDĚTNÁ (upravená, vtipná, inteligentní)
   
2. žena JEDNODĚTNÁ (lehce ve stresu, ale schopna komunikace na střední úrovni)
3. žena DVOUDĚTNÁ (hysterická, téměř okolí nesnesitelná, zcela neschopna komunikace na úrovni)

Jako jedničku mě mají lidi moc rádi

Jednička chodí večer do hospody a baví jednotlivce i velké skupiny, sluší jí to, není poblitá, špinavá, upocená, nervózní, nekřičí, nehádá se, neukazuje svou odvrácenou tvář. Jednička je inteligentní, vtipná, hlučná, ale roztomile. Je sexy a žádoucí. I se tak cítí. Nechce se jí domů, protože chce být co nejdýl jedničkou.

Jednička září a je to nejlepší, co v sobě mám.

Kdo ji zná pouze jako jedničku, miluje ji a dává ji ostatním jako příklad: „Hele, má dvě děti, ale je šťastná, podniká, píše blog, vyrábí diáře, strašně moc čte, má nadhled a je s ní neskutečná prdel“.

Jednička chodí na pracovní schůzky, když nechá děti někým hlídat, jednička chodí občas s manželem (vlastním) na rande do kina či na vínko a drží se za ruce a roztomile rozmlouvají o hloubce všehomíra, jednička je tvořivá, píše, zdobí perníčky, úžasně vaří, dává lidem krásný dárky, má bezvadný nápady. Jedničku mají všichni rádi.

Deník Maminátorky – Kapitola 10. „Naše noční můry“

Nejsem Bridget Jones, nejsem moderní fotr, nejsem Anna Franková, nejsem malý poseroutka, ani Dita P., ani kocourek Modroočko, ani Ostravak, ani upír, ale jedno máme společné, my všichni máme svůj deník. Já si jeden papírovej psala od puberty asi 10 let a mám ho dodnes schovanej, druhej onlinovej si píšu tady na blogu. Nehlídám si v něm kila, nevařím, nezlobím, hledám štěstí, rovnováhu, lásku, nacházím a ztrácím, hledám práci, tvořím, hořím. Můžete hořet spolu se mnou.

Celý deník Maminátorky:

• Deník Maminátorky – Kapitola 1. „O ochočených snech“ (odkaz zde)
• Deník Maminátorky – Kapitola 2. „V kavárně před pracovním pohovorem“ (odkaz zde)
• Deník Maminátorky – Kapitola 3. „Byla jsem reportérka i dělnice, čím budu teď?“ (odkaz zde)
• Deník Maminátorky – Kapitola 4. „Při pohovoru jsem málem zabila budoucího šéfa“ (odkaz)
• Deník Maminátorky – Kapitola 5. „Můj životní úspěch? Růžovej králík“ (odkaz zde)
• Deník Maminátorky – Kapitola 6. „A není lepší to prožít?“ (odkaz zde)
• Deník Maminátorky – Kapitola 7. „Mí kámoši ze západu: Francouzka“ (odkaz zde)
• Deník Maminátorky – Kapitola 8. „Byla jsem strážkyně draka“ (odkaz zde)
• Deník Maminátorky – Kapitola 9. „Záblesky happinessu“ (odkaz zde)
• Deník Maminátorky – Kapitola 10. „Naše noční můry“ (odkaz zde)
• Deník Maminátorky – Kapitola 11. „Mám v sobě ženu 1,2 a 3“ (odkaz zde)
  

Jakou máte noční můru vy?

Zdroj: autoblog.com

Já od mala mívala horečkovou noční můru na svahu z kovovejch drátů, ze kterejch byl vyrobenej kopec, sjezdovka, tam jsem stála a nahoře nějaký zlý stíny, který na mě kutálely dolů obří koule ze stejnýho materiálu jako byla sjezdovka. No a já uskakovala a stíny se smály, když mě některá ta koule povalila.

Opustil mě manžel

Jinak klasickou noční můru mám často o tom, že mě opustil muž, našel si jinou, hajzl. Ne, že by se na to chystal. Ale noční můra je přeci o tom, co nás děsí. Stejně tak si nemyslím, že na mě někdo bude házet obří kovový koule.

Exekuce a útěk v Porsche před poldama

Dneska ráno mě muž u snídaně pobavil svým strašným snem. Od ledna je po letech letoucích na volné noze a vše teprve ladí, pracovně i finančně, tak je to pro něj asi trochu náročnější období. Bylo to dobrý a žádný děsy v noci neměl, ale jak se nám teď podělalo auto (turbo v prdeli, 14 000 taky), najednou to na něj asi dopadlo a v noci ho honili fízlové kvůli exekuci.

Manžel byl jako 007, měl krásný Porsche a ujížděl jim Českosaským Švýcarskem, kde jsme měli svatbu a kde včera nějakej horolezec spadnul ze skály a zabil se. Jel dolů serpentýnama, který byly jako tobogán, Porsche domlátil fest a nakonec to vykarmil někde mimo silnici. Fízlové ho dojeli a on na ně:

Martin: „Tak dobře, chlapi, co teda jako chcete?“

Fízlové: „Zatnknout vás. Zpozdil jste se 2 dny se splátkou. Otočte se a ruce k sobě, dostanete klepeta.“

Manžel je ve znamení raka, takže klepeta jsou vlastně v pořádku. Humor. Já ho mám, ale on ráno říkal, že dneska nejde spát:)

Deník Maminátorky – Kapitola 9. „Záblesky happinessu“

Nejsem Bridget Jones, nejsem moderní fotr, nejsem Anna Franková, nejsem malý poseroutka, ani Dita P., ani kocourek Modroočko, ani Ostravak, ani upír, ale jedno máme společné, my všichni máme svůj deník. Já si jeden papírovej psala od puberty asi 10 let a mám ho dodnes schovanej, druhej onlinovej si píšu tady na blogu. Nehlídám si v něm kila, nevařím, nezlobím, hledám štěstí, rovnováhu, lásku, nacházím a ztrácím, hledám práci, tvořím, hořím. Můžete hořet spolu se mnou.

Celý deník Maminátorky:

• Deník Maminátorky – Kapitola 1. „O ochočených snech“ (odkaz zde)
• Deník Maminátorky – Kapitola 2. „V kavárně před pracovním pohovorem“ (odkaz zde)
• Deník Maminátorky – Kapitola 3. „Byla jsem reportérka i dělnice, čím budu teď?“ (odkaz zde)
• Deník Maminátorky – Kapitola 4. „Při pohovoru jsem málem zabila budoucího šéfa“ (odkaz)
• Deník Maminátorky – Kapitola 5. „Můj životní úspěch? Růžovej králík“ (odkaz zde)
• Deník Maminátorky – Kapitola 6. „A není lepší to prožít?“ (odkaz zde)
• Deník Maminátorky – Kapitola 7. „Mí kámoši ze západu: Francouzka“ (odkaz zde)
• Deník Maminátorky – Kapitola 8. „Byla jsem strážkyně draka“ (odkaz zde)
• Deník Maminátorky – Kapitola 9. „Záblesky happinessu“ (odkaz zde)
• Deník Maminátorky – Kapitola 10. „Naše noční můry“ (odkaz zde)
• Deník Maminátorky – Kapitola 11. „Mám v sobě ženu 1,2 a 3“ (odkaz zde)

Blik. Znáte to, když vidíte obraz něčeho, po čem toužíte. Záblesk svého snu. Z vašeho úhlu je to sen, z druhé strany třeba noční můra a tak je to se vším. Záleží jen na úhlu pohledu. Bezdětný ženský a možná i chlapi koukaj na rodinky s dětma na dětským hřišti se závistí. Já, když ještě neměla ani dítě ani chlapa, jsem taky slintala závistí nad občasnejma zábleskama happinessu. Třeba, když někde šla rodinka – sympoška matka, sympaťák chlap a jeden z nich nesl na koníčku ratolest. Pro mě nedostižný sen. V tu chvíli jsem ani na setinu vteřiny nezapochybovala nad jejich velikým štěstím a spokojeností.

(Napsáno, když byl Bertě asi rok)

Teď jsem na druhým břehu, Charón mě převezl a všechno vidím z jiného úhlu. Teď občas jdu někde já se svým sympaťákem a ratolestí a možná na nás závistivě pošilhávají neplodné či dětíchtivé nezadané holky. Ale ten skutečný vnitřní happiness se dostavuje jen občas. Pak je to dokonalý, když vstoupím do živého obrazu, do svého starého snu a jsem v něm skutečně a jsem v něm šťastná. Takové chvilky stojí za to.

Někdy je to paráda

Jako dneska třeba. Berta se dobře prochrupla v noci i dopo a pak venku na hřišti byla samej úsměv a neběhala jen na schody, aby si zlomila vaz, nechtěla sjíždět milionkrát klouzačku, ale chodila si tam v trávě, na hlavě červenej klobouček, ve kterým vypadá skvěle, a moc a moc roztomile, k tomu ta její začátečnická chůze a já si najednou uvědomila, že jít kolem před pár lety a vidět tohle, bude se mi to moc líbit. Teď se mi to taky moc líbí. Někdy.

Deník Maminátorky – Kapitola 8. „Byla jsem strážkyně draka“

Zdroj: super-skola-car-a-kouzel.estranky.cz

Nejsem Bridget Jones, nejsem moderní fotr, nejsem Anna Franková, nejsem malý poseroutka, ani Dita P., ani kocourek Modroočko, ani Ostravak, ani upír, ale jedno máme společné, my všichni máme svůj deník. Já si jeden papírovej psala od puberty asi 10 let a mám ho dodnes schovanej, druhej onlinovej si píšu tady na blogu. Nehlídám si v něm kila, nevařím, nezlobím, hledám štěstí, rovnováhu, lásku, nacházím a ztrácím, hledám práci, tvořím, hořím. Můžete hořet spolu se mnou.

Celý deník Maminátorky:

• Deník Maminátorky – Kapitola 1. „O ochočených snech“ (odkaz zde)
• Deník Maminátorky – Kapitola 2. „V kavárně před pracovním pohovorem“ (odkaz zde)
• Deník Maminátorky – Kapitola 3. „Byla jsem reportérka i dělnice, čím budu teď?“ (odkaz zde)
• Deník Maminátorky – Kapitola 4. „Při pohovoru jsem málem zabila budoucího šéfa“ (odkaz)
• Deník Maminátorky – Kapitola 5. „Můj životní úspěch? Růžovej králík“ (odkaz zde)
• Deník Maminátorky – Kapitola 6. „A není lepší to prožít?“ (odkaz zde)
• Deník Maminátorky – Kapitola 7. „Mí kámoši ze západu: Francouzka“ (odkaz zde)
• Deník Maminátorky – Kapitola 8. „Byla jsem strážkyně draka“ (odkaz zde)
• Deník Maminátorky – Kapitola 9. „Záblesky happinessu“ (odkaz zde)
• Deník Maminátorky – Kapitola 10. „Naše noční můry“ (odkaz zde)
• Deník Maminátorky – Kapitola 11. „Mám v sobě ženu 1,2 a 3“ (odkaz zde)

Dneska jsem dobře a dlouho spala a měla jsem sen, divokej, krásnej, s příběhem, prostě jako bych koukala na akční fantasy. Byla jsem strážkyně draka. Ráno jsem si všechno hned sepsala, abych to nezapomněla, takže tady ten příběh je.

Drak, obrovskej, funící, s rudě žhnoucíma a přitom smutnýma očima se objevil na Zemi. Odněkud z nečasu, mezičasu, z jiné dimenze sestoupil na Zemi, aby otestoval lidskou rasu. Zda je zlá a končí nebo hodná a má právo na život. Já byla jeho strážkyně. Měla jsem ho chránit, milovat. Objevil se v Americe, ale mířil za mnou do Prahy.

Drak na sebe bral různé podoby

Drak se mohl proměnit ve skálu, v člověka. Na začátku snu jsem za ním byla v Americe a on byl automobilový závodník. Já byla jeho fanynka a nevěděla jsem proč, jen jsem byla zamilovaná a chtěla jsem bejt blízko, abych ho chránila a přinášela mu štěstí. Měla jsem furt u sebe takovou velkou knihu, skoro nepospanou, byly tam jen obrázky draků, aut, závodů, srdcí proklátých šípy a tak. Ta kniha pak byla ta samá co na konci snu v Alpách.

Vznik situace: včera tu zas jely Cars, kreslenka o závodním autě Bleskovi McQueenovi

Drakovi ubývalo sil i schopností, čím blíž mi byl

Čím víc se drak blížil k nám do Evropy, tím míň mu proměny šly, a když byl na lodi a přijížděl do přístavu v nějakým evropským městě, už se proměňovat nedokázal a to byl nejzranitelnější. Zkrýval se v podpalubí lodi, špatně se mu dýchalo a já ten přerývavý dech slyšela, jako by to bylo kousek ode mě.

Strážkyně se musely najít a společně ochránit draka před megerama

Já měla za úkol najít další strážkyně, spojit se a společně bojovat s tzv. „megerami“. Zlými a záludnými ženami, které toužily po drakově smrti. Fakt se jim ve snu říkalo megery. Moje oblíbený slovo, takže proč by nebylo ve snu.

Jenže některý strážkyně (byly to vždy jen ženy) ani nevěděly, že ho chráněj, jen draka cítily, snily o něm a třeba kreslily nádherný obrazy s drakem. Nebo s místy a mapami, kde drak je. Nebo podoby ostatních strážkyň. Do stejné knihy jako jsem měla já. Byla to jedna a tatáž kniha, i když byla v různých koutech světa.

Deník Maminátorky – Kapitola 7. „Mí kámoši ze západu: Francouzka“

Jacgueline a její pejsek „Upets“, což v překladu znamená „Uprd“

Nejsem Bridget Jones, nejsem moderní fotr, nejsem Anna Franková, nejsem malý poseroutka, ani Dita P., ani kocourek Modroočko, ani Ostravak, ani upír, ale jedno máme společné, my všichni máme svůj deník. Já si jeden papírovej psala od puberty asi 10 let a mám ho dodnes schovanej, druhej onlinovej si píšu tady na blogu. Nehlídám si v něm kila, nevařím, nezlobím, hledám štěstí, rovnováhu, lásku, nacházím a ztrácím, hledám práci, tvořím, hořím. Můžete hořet spolu se mnou.

Celý deník Maminátorky:

• Deník Maminátorky – Kapitola 1. „O ochočených snech“ (odkaz zde)
• Deník Maminátorky – Kapitola 2. „V kavárně před pracovním pohovorem“ (odkaz zde)
• Deník Maminátorky – Kapitola 3. „Byla jsem reportérka i dělnice, čím budu teď?“ (odkaz zde)
• Deník Maminátorky – Kapitola 4. „Při pohovoru jsem málem zabila budoucího šéfa“ (odkaz)
• Deník Maminátorky – Kapitola 5. „Můj životní úspěch? Růžovej králík“ (odkaz zde)
• Deník Maminátorky – Kapitola 6. „A není lepší to prožít?“ (odkaz zde)
• Deník Maminátorky – Kapitola 7. „Mí kámoši ze západu: Francouzka“ (odkaz zde)
• Deník Maminátorky – Kapitola 8. „Byla jsem strážkyně draka“ (odkaz zde)
• Deník Maminátorky – Kapitola 9. „Záblesky happinessu“ (odkaz zde)
• Deník Maminátorky – Kapitola 10. „Naše noční můry“ (odkaz zde)
• Deník Maminátorky – Kapitola 11. „Mám v sobě ženu 1,2 a 3“ (odkaz zde)

Už od mých deseti let jsem měla kámoše na „západě“, jak se tehdy říkalo. Byli to přátelé našich, ale mě si ochočili už v útlém věku a začala jsem jim říkat „rodiče dvojky“ (Korfíci) a „rodiče trojky“ (Cimrmani). K nim pak ještě přibyla Francouzska Jacqueline. Patřej do mýho života a patřej do mýho deníku.

Francouzka přivezla Tarzana

Jacqueline je taky emigrantka žijící v Mnichově, i když ta utekla z ještě většího západu – z Francie. Zdrhla před svou matkou. Nedávno u nás byla na návštěvě a na sedadle spolujezdce přivezla dětem dárek, obřího plyšáka, kterej dostal jméno Tarzan.

Jacgueline, její psík „Upets“, Tarzan a naše dva kusy

Jacqueline je výborná, s ničím se nemazlí, dělá ráda „Caki-Caki“ (sex), ráda popije, furt se směje a miluje sovy v jakýkoli podobě. Jednu obří jí postupně tetujou v Mnichově v tetovacím salónu na záda. Jacqueline si dělá prdel (nebo spíš nedělá), že jí ta sova bude stát jako auto.

Když kdysi přijela poprvý, chtěli jsme jí ukázat Prahu, ale zasekli se s našima v takový pátý cenový na nádraží v Braníku a tam propařili několik dní. Takže viděla: 1 nádraží, 1 pivovar, 1 hospodu. Ale Jacqueline to nevadilo, užila si to. Jezdí sem k zubaři. Korfíci tu maj takovýho fakt hodně hustýho zubního lékaře, o kterým se nedá říct nic trefnějšího, než že je „OLD SCHOOL“.

Oldschoolovej zubař, co hulí v ordinaci

V Mnichově by za zuby dali majlant, tady je to stojí osminu a bohatě se jim to vyplatí i s cestou. Navíc je to prej mnohem rychlejší a kvalitnější. No a k tomu maj bonus: viděj mě a mý rodiče, popijou, poveselej se.

Když k oldschoolákovi vyrazila Jacqueline, dělala jsem jí taxikářku a překladatelku, takže jsem vše měla z první ruky. Čekárna jak obejvák, samý ušáky, pokuřující pacienti s pivem v ruce. Lampa nějak neseděla správně na stropě a byla tam utemovaná pivním podtáckem. Já debil si brala voňavý triko, abych nebyla cejtit hospodou, kde jsme večer před tím s  Jacqueline a našima byli…

Dneska se potím jako prase

Doktor byl ovšem vrcholný číslo. Chlapík tak asi kolem 60ky, na sobě bílej plášť, kterej ale nevypadal jako doktorskej, ale spíš jako by to byl plášť stoletýho chemika, kterej strávil celej svůj život v laboratoři a nepřišlo mu důležitý si někdy vyprat. Rozhalený vršek a pod tím nahý „muži“. Do toho hláška „dneska se potím jako prase“. Hned mi bylo jasný, že je to teda unikát…

Pak se nás všech zeptal „chcete kafe? Tak si ho udělejte“. Šli jsme si ho udělat do jeho ordinace. Kde se taky kouřilo. I doktor fajčil. Všem tykal a všichni tykali jemu. Pacienti tu kloktají Plzní. Kloktá se z kelímků vod kremžský ze 70. let. Kdo je nervózní, dostane panáka. Oldskůlák si odložil cígo a bez umytí rukou a nasazení rukavic se Francouzce vrhl do ústní dutiny. Ale neberte to, když je to levnější, rychlejší a kvalitnější než „na západě“?

Do druhýho dne měla Jacgueline nových x zubů, který si nějak v Německu před tím nalomila či co. Jinde by čekala třeba 3 neděle… No a na oslavu jsme ji vzala nahoru na Branickou skálu, na vyhlídku na Dobešce. Ale Francouzka je silná kuřačka a málem jsem jí hledala kardiologa… Říkala furt „Ó, můj svatý gauloises“

Dovolená u Seiny

No a ještě jsme s Francouzkou upekli letní dovču. Půjčí nám klíče od svýho domečku, kterej má u Seiny, asi 10 km od Paříže. Tak snad se dostanem i do města a nebudem jen popíjet u Seiny pivo a házet žabky. I když to by taky nebylo špatný…

Deník Maminátorky – Kapitola 6. „A není lepší to prožít?“

Burdž Chalífa, nejvyšší věž světa. Zdroj: designmagazin.cz

Nejsem Bridget Jones, nejsem moderní fotr, nejsem Anna Franková, nejsem malý poseroutka, ani Dita P., ani kocourek Modroočko, ani Ostravak, ani upír, ale jedno máme společné, my všichni máme svůj deník. Já si jeden papírovej psala od puberty asi 10 let a mám ho dodnes schovanej, druhej onlinovej si píšu tady na blogu. Nehlídám si v něm kila, nevařím, nezlobím, hledám štěstí, rovnováhu, lásku, nacházím a ztrácím, hledám práci, tvořím, hořím. Můžete hořet spolu se mnou.

Celý deník Maminátorky:

• Deník Maminátorky – Kapitola 1. „O ochočených snech“ (odkaz zde)
• Deník Maminátorky – Kapitola 2. „V kavárně před pracovním pohovorem“ (odkaz zde)
• Deník Maminátorky – Kapitola 3. „Byla jsem reportérka i dělnice, čím budu teď?“ (odkaz zde)
• Deník Maminátorky – Kapitola 4. „Při pohovoru jsem málem zabila budoucího šéfa“ (odkaz)
• Deník Maminátorky – Kapitola 5. „Můj životní úspěch? Růžovej králík“ (odkaz zde)
• Deník Maminátorky – Kapitola 6. „A není lepší to prožít?“ (odkaz zde)
• Deník Maminátorky – Kapitola 7. „Mí kámoši ze západu: Francouzka“ (odkaz zde)
• Deník Maminátorky – Kapitola 8. „Byla jsem strážkyně draka“ (odkaz zde)
• Deník Maminátorky – Kapitola 9. „Záblesky happinessu“ (odkaz zde)
• Deník Maminátorky – Kapitola 10. „Naše noční můry“ (odkaz zde)
• Deník Maminátorky – Kapitola 11. „Mám v sobě ženu 1,2 a 3“ (odkaz zde)

To je šílená doba. Chci jít do divadla, sednu ke kompu, ťuk-ťuk a mám lístky. Chci jet do Ostravy, sednu ke kompu, ťuk-ťuk a mám je, ani si je nemusím tisknout. Chci hotel, ťuk-ťuk a je hotovo. Chci ho pak v Ostravě najít, ťuk-ťuk a GPS v mobilu už mi ukazuje cestu. Chci jít s kámošema na pivo, ťuk-ťuk a už si smskujem nebo viberujem.

Když byl teď muž služebně v Emirátech a vyjel s jejich skupinou do nejvyšší věže v Dubaji, lidi si neužívali výhled, ale fotili, točili, řešili, jestli maj  připojení a můžou to zavěsit na Facebook. No a on se jich zeptal: „A nebylo by lepší to prožít?“ Chvíli na něj zadumaně hleděli a pak svorně odpověděli: „Ne.“

Takhle vyfotil noční Dubaj můj manžel z nejvyšší věže světa Burdž Chalífa

Burdž Chalífa je nejvyšší mrakodrap světa, takže mít z něj fotku a hned jí poslat všem, koho máte na FB mezi přáteli, je prostě skoro povinnost

Asynchronní svět

Cejtím to taky tak. Žiju některý dny zcela asynchronně, jak jsem to popisovala ve druhým dílu tohohle deníku. Přímky času, prostoru a pocitů se pohybujou zmateně a nejsou sladěný. Když se děje něco úžasnýho, často to fotím nebo přemejšlím, jak by to na fotce vypadalo, jaký by z toho bylo video. Jsem zapálená amatérská fotografka a kdysi jsem se živila i jako kameramanka, takže je to jako prokletí. Nebo dar?

7 let jsem se živila jako novinářka, takže koukat na svět a přetavovat všechny dojmy a informace do slov mě živilo roky. Teď píšu blog, takže koukám po tématech na Maminátor. Když si všimnu nějaký maličkosti, který je na článek málo, už přemejšlím, jak to zpracovat do několika vět, jakou výstižnou fotku k tomu dát, a sázím to na Maminatorskej FB (odkaz zde).