Category Archives: Deník Maminátorky

To jsou moje deníkové vzpomínky na období, kdy byly děti malé. Kdy jsem záviděla matkám, že venčej ve dvou, hledala svoje štěstí a pak i práci.

Deník Maminátorky – Kapitola 5. „Můj životní úspěch? Růžovej králík“

Standardní
13-alice-divadlo7

Každej má v sobě temnýho pasažéra, temnou sílu, která občas vypluje na povrch. Já ho mohla venčit v nejrůznějších divadelních rolích během asi šesti let, co jsem hrála profesionálně divadlo. Tohle byla třeba sadomasochistická kurva v jedný hře v Jihlavě.

Nejsem Bridget Jones, nejsem moderní fotr, nejsem Anna Franková, nejsem malý poseroutka, ani Dita P., ani kocourek Modroočko, ani Ostravak, ani upír, ale jedno máme společné, my všichni máme svůj deník. Já si jeden papírovej psala od puberty asi 10 let a mám ho dodnes schovanej, druhej onlinovej si píšu tady na blogu. Nehlídám si v něm kila, nevařím, nezlobím, hledám štěstí, rovnováhu, lásku, nacházím a ztrácím, hledám práci, tvořím, hořím. Můžete hořet spolu se mnou.

Celý deník Maminátorky:

  • Deník Maminátorky – Kapitola 1. „O ochočených snech“ (odkaz zde)
  • Deník Maminátorky – Kapitola 2. „V kavárně před pracovním pohovorem“ (odkaz zde)
  • Deník Maminátorky – Kapitola 3. „Byla jsem reportérka i dělnice, čím budu teď?“ (odkaz zde)
  • Deník Maminátorky – Kapitola 4. „Při pohovoru jsem málem zabila budoucího šéfa“ (odkaz)
  • Deník Maminátorky – Kapitola 5. „Můj životní úspěch? Růžovej králík“ (odkaz zde)
  • Deník Maminátorky – Kapitola 6. „A není lepší to prožít?“ (odkaz zde)
  • Deník Maminátorky – Kapitola 7. „Mí kámoši ze západu: Francouzka“ (odkaz zde)
  • Deník Maminátorky – Kapitola 8. „Byla jsem strážkyně draka“ (odkaz zde)
  • Deník Maminátorky – Kapitola 9. „Záblesky happinessu“ (odkaz zde)
  • Deník Maminátorky – Kapitola 10. „Naše noční můry“ (odkaz zde)
  • Deník Maminátorky – Kapitola 11. „Mám v sobě ženu 1,2 a 3“ (odkaz zde

Říjen 2014, na lavičce v parku při uspávání malýho

Poprvé nepíšu, když čekám v hospodě na kamarády. Sedím s kočárkem v parku, mladej spí. Našla jsem word v mobilu, boží, už nemusím psát po papírech a pak je hledat a přepisovat. ODJINUD.

Mandala je v řiti, pšíkla jsem

Svěděj mě ruce, jak jsem nasraná. Mandala z barevných zrnek písku je v řiti, pšíkla sem. Můj život je jako mandala. Skládám obrazec, hlídám, aby se mi neklepaly ruce, aby vše lahodilo oku a bylo dokonalý. No a pak PŠÍK! Nějaká chyba v matrixu a všechno je zas v prdeli. Ne v úplný. Na dno už dávno nechodím, nepotápím se, protože nechci.

Takhle se dělá z písku mandala. Bych u toho vyskočila z kůže. Já místo toho peču a zdobím ty svoje perníčky, taková moje relaxace. Zdroj: horoskopnamiru.cz

Životní mandala, co skládám, je furt dokola. Hlavní barva je srdcově rudá (můj manžel a životní láska), pak trocha béžovýho písku (péče o domácnost), tamhle troška růžovýho (starost o dceru), modrýho (výchova syna), šedýho (problémy), černýho (noční můry), zlatýho (vítězství a výhry), bílýho (čistota a knihy), zelenýho (procházky, příroda). Skládám si svůj dokonalej obrázek, ale sype se, sype se často.

Člověk si něco vysní, ale není šťastnej, ani, když to získá. Teda je šťastnej. Tu a tam. Není to stav, který by trval dlouho. Je trapný, že nejsem furt happy ve vlastním snu? Toužila jsem po rodině a po dětech a teď si furt pšíkám na mandalu. Mám v sobě prostě temnýho pasažéra. Tak mluví o svým temným druhým já sériový vrah Dexter ze stejnojmennýho seriálu. No a už mě o něm napadá básnička.

Temný pasažér

Baví mě fakany mít, jen někdy toužím řádně je zbít,
svěděj mě ruce, v parku držím se lavičky,
když se ubráním agresi, chlastám pak večer z lahvičky,
na oslavu, že bestie, na chvíli ve mě nežije.

Sem jako Dexter a jeho temnej pasažér,
nosím ho v sobě taky, tak jako spousta žen.

Když děti spinkaj, andělský tváře mívaj,
hned, jak se vzbuděj, obludu ve mě vzívaj.
„Otec byl podivně neklidný, divně se kýval,
asi své démony ze studny vzíval.“

Sem jako Dexter a jeho temnej pasažér,
nosím ho v sobě taky, tak jako spousta žen.

Už ale skoro svý děti nebiju,
obludu držím zkrátka,
někdy však hrůzou vnitřnosti vybliju,
když svini vidím, jak otvírá vrátka.

Read the rest of this entry

Deník Maminátorky – Kapitola 4. „Při pohovoru jsem málem zabila budoucího šéfa“

Standardní

11264869_938380919537854_5204191433058115661_nNejsem Bridget Jones, nejsem moderní fotr, nejsem Anna Franková, nejsem malý poseroutka, ani Dita P., ani kocourek Modroočko, ani Ostravak, ani upír, ale jedno máme společné, my všichni máme svůj deník. Já si jeden papírovej psala od puberty asi 10 let a mám ho dodnes schovanej, druhej onlinovej si píšu tady na blogu. Nehlídám si v něm kila, nevařím, nezlobím, hledám štěstí, rovnováhu, lásku, nacházím a ztrácím, hledám práci, tvořím, hořím. Můžete hořet spolu se mnou.

Celý deník Maminátorky:

  • Deník Maminátorky – Kapitola 1. „O ochočených snech“ (odkaz zde)
  • Deník Maminátorky – Kapitola 2. „V kavárně před pracovním pohovorem“ (odkaz zde)
  • Deník Maminátorky – Kapitola 3. „Byla jsem reportérka i dělnice, čím budu teď?“ (odkaz zde)
  • Deník Maminátorky – Kapitola 4. „Při pohovoru jsem málem zabila budoucího šéfa“ (odkaz)
  • Deník Maminátorky – Kapitola 5. „Můj životní úspěch? Růžovej králík“ (odkaz zde)
  • Deník Maminátorky – Kapitola 6. „A není lepší to prožít?“ (odkaz zde)
  • Deník Maminátorky – Kapitola 7. „Mí kámoši ze západu: Francouzka“ (odkaz zde)
  • Deník Maminátorky – Kapitola 8. „Byla jsem strážkyně draka“ (odkaz zde)
  • Deník Maminátorky – Kapitola 9. „Záblesky happinessu“ (odkaz zde)
  • Deník Maminátorky – Kapitola 10. „Naše noční můry“ (odkaz zde)
  • Deník Maminátorky – Kapitola 11. „Mám v sobě ženu 1,2 a 3“ (odkaz zde)

Další pracovní pohovor: oblečení už jsem vybártrovala a teď možná vybártruju i knihy
Dneska jsem byla na dalším pohovoru: v knihách, internetovém knihkupectví. Hledali textaře na marketingový záležitosti a blogera pro svůj blog. Taky tvůrčího člověka na rozjetí některých jejich spících projektů. Na to jsem fakt dobrá. No a zatímco do oblečení a jiných pohovorů jsem se bála jít a trávila dopo na wecku, dneska už jsem byla v klidu. Se zvyšujícím se počtem absolvovaných pohovorů se snižuje míra nervozity. Zaprvé: už jsem totiž synchronní, za druhé: přišly mi dlouhý peníze za jednu starou práci, takže nemám holou prdel, za třetí: děti jsou u babiček a mám trochu klid.

Depka je pryč, jsem zase vysmátá, zrychlená, multifunkční žena jako obyčejně. Právě sedím v klubu a čekám na 3 kámoše z gymplu. Takhle po kupě jsme se naposledy viděli asi před dvaceti lety. Někdy v roce 1995. V minulým století. Chtěla jsem zorganizovat sraz naší starý gymploidní party a ani jsem pořádně nevěděla, jak se kdo vlastně jmenuje. Ženy se mezitím zákeřně přejmenovaly během svatebního aktu a ani před ním jsem mnohdy netušila, jaký je jejich skutečný jméno. Byla to samá Andyna, Prochina, Hoky, Muf, Zip, Burešák, Mráza a pod. Bylo to pátrání hodné Shelrocka Holmese. Ty vole, zas košatím, zpět k tématu dnešního pohovoru. To jen, že nebejt někde venku bez dětí, neměla bych čas a klid zase napsat další kapitolku mýho punkovýho deníčku.

VRCHNI-PRCHNIPohovor s motorkářema, Vrchní prchni a Vlk z Wall streetu

Byli tam na mě zchystaní 3 chlápci. Dva motorkáři a 1, kterej je kámoš mýho muže. Sympaťáci. Hned jsem se tam cejtila well a byla jsem zas ta veselá a rozjetá, že by mi psychouška z Krče narvala do chřtánu plnou dlaň oblbováků, abych nebyla tak „euforická“. Byl to z mýho pohledu super vtipnej asi hodinovej pohovor. Oni se bavili taky. Ale možná, kdyby to byl film, tak by byl vtipnej jen z mý strany. Na scénu z mýho úhlu pohledu by navazovala další, stejná hodina z jejich úhlu. Před nima střevo, který vůbec nestíhali, rychlý jako Bolt.

Oni: „Dáte si kávu, Alice?“
Já: „Děkuju, dám si ráda, bez cukru, hodně mlíka.“
Oni (interně fórkovali replikami z filmu Vrchní, prchni, aspoň myslím): “Tak s hodně mlíčkem? Prosím u kolegy.“
(taktéž replikami z téhož filmu, abych ukázala svou pohotovost): “Platím za tu pani.“ (mám hereckou školu, takže tohle bylo mužským hlasem, pak jsem ženským babským pokračovala) „Takže já jsem měla jednu čočovicovou polívku“, (tohle říká má oblíbená herečka Milada Ježková, přesně je to takto: „Prosím vás, já jsem měla čočolovou polívku, guláš, žaludeční ligér a za třicet korun preclíky“). Chlapi na mě koukali trochu divně, jako by tu hlášku neznali nebo jim přišla divná.
Já: “To je taky z Vrchní, prchni.“

Najednou jsem lehce ztrácela půdu pod nohama, jestli jsem se nespletla a zda ta jejich hláška vůbec z toho filmu byla… No a takhle to šlo dál. Takže možná jsem byla jako ve filmu Transpotting, úplně mimo. Nebo ve Vlkovi z Wall streetu, kde měl Leonardo di Caprio coby Jordan Belfort pocit, jak bezvadně zfetovanej řídí auto a jak parádně dorazil dom bez jedinýho škrábnutí. Pak přišel druhej záběr, jak to bylo doopravdy. Dopadlo by to se mnou a mým pohovorem taky tak?

Read the rest of this entry

Deník Maminátorky – Kapitola 3. „Byla jsem reportérka i dělnice, čím budu teď?“

Standardní

Pořízeno aplikací Lumia SelfieNejsem Bridget Jones, nejsem moderní fotr, nejsem Anna Franková, nejsem malý poseroutka, ani Dita P., ani kocourek Modroočko, ani Ostravak, ani upír, ale jedno máme společné, my všichni máme svůj deník. Já si jeden papírovej psala od puberty asi 10 let a mám ho dodnes schovanej, druhej onlinovej si píšu tady na blogu. Nehlídám si v něm kila, nevařím, nezlobím, hledám štěstí, rovnováhu, lásku, nacházím a ztrácím, hledám práci, tvořím, hořím. Můžete hořet spolu se mnou.

Celý deník Maminátorky:

  • Deník Maminátorky – Kapitola 1. „O ochočených snech“ (odkaz zde)
  • Deník Maminátorky – Kapitola 2. „V kavárně před pracovním pohovorem“ (odkaz zde)
  • Deník Maminátorky – Kapitola 3. „Byla jsem reportérka i dělnice, čím budu teď?“ (odkaz zde)
  • Deník Maminátorky – Kapitola 4. „Při pohovoru jsem málem zabila budoucího šéfa“ (odkaz)
  • Deník Maminátorky – Kapitola 5. „Můj životní úspěch? Růžovej králík“ (odkaz zde)
  • Deník Maminátorky – Kapitola 6. „A není lepší to prožít?“ (odkaz zde)
  • Deník Maminátorky – Kapitola 7. „Mí kámoši ze západu: Francouzka“ (odkaz zde)
  • Deník Maminátorky – Kapitola 8. „Byla jsem strážkyně draka“ (odkaz zde)
  • Deník Maminátorky – Kapitola 9. „Záblesky happinessu“ (odkaz zde)
  • Deník Maminátorky – Kapitola 10. „Naše noční můry“ (odkaz zde)
  • Deník Maminátorky – Kapitola 11. „Mám v sobě ženu 1,2 a 3“ (odkaz zde

Takže práci zas nemám. Líbila jsem se jim a byla jsem prej jejich favoritka, ale nakonec vzali chlapa, kterej se jim víc hodil. Ale domluvili jsme spolu super bártr, budu jim psát na jejich blog a za to mi budou dávat oblečení, který prodávaj. Takže pozitivní výsledek. No a hledám dál.

Jsem si to s tou prací po mateřský představovala jak Hurvínek válku

Blbec jsem si naivně myslela, že nejkratší dvouletá dovolená bude ok a pak hned najdu práci a půjdu dělat a mladej půjde do jeslí. Jenže jesle jsou plný. I kdyby nebyly, jsou za 5500… Vostrý… Chtěla jsem tu DOVOLENOU (to mě nepřestane srát to názvosloví) dokončit a jít dělat, jenže mladej půjde do státní školky až za rok, pokud se tam dostane, takže abych mohla dělat, musela bych mu platit hlídání, což je na měsíc minimálně 6500, spíš vosmičku apod.

Takže trochu matematiky: 8000 čistýho musím vydělat. To je tak desítka hrubýho. Jen na to, abych mohla jít dělat a nechala malýho někomu na hlídání. Teď jsem na pracáku a tím pádem nemusím platit sociální a zdravotní, což je 3500/měsíčně. Takže jsem 3500 v plusu.  Když bych začala dělat a na živnost, musím platit ještě tohle, pokud bych nedostala smlouvu, a čím dál víc firem chce dělat na dohody apod. Prostě bezvadná státní politika či kýhočerta je to výmysl. Chci dělat, ale ne, abych šoupla někam dítě a prodělávala. To budu rači sedět doma na prdeli, sem tam chodit na pracák a s mladým k vodě na procházky. Tolik zas matematiku ovládám. Takže asi až za rok, až se, pokud se, dostane do státní školky tady u nás v Braníku.

1-Vyhledat výsledky pro liliksicht

To jsem všechno já, když jsem zářila v Horáckým divadle v Jihlavě… Je to už dávno:(

Víc než půl roku jsem sháněla práci jako divá

1-IMG_4267

To jsem taky já (vlevo) a už v jiným představení. Byla jsem na pracáku, marně sháněla práci, můj tehdejší omyl „paraglidista“ si mě odstěhoval na vesnici za město a tam jsem žila odtržená od reality a díky bohu za super sousedku Hanku, která měla koně a smysl pro humor a kamarádíme se dodnes. Taky už tehdejšího omyla nemá a žije snad spokojeně v Brně.

Zatím bez úspěchu. 2x už jsem byla ve finále výběrovýho řízení, jednou už jsme si plácli, ale stejně z toho nakonec nic nebylo. Ne mou vinou. Oni si to prostě rozmysleli. Přitom se nebojím změnit profesi. Pokolikáté už? Jsem vystudovaná herečka a 4 roky jsem hrála v profi divadle. Když mi pak neprodloužili smlouvu, skončila jsem na pracáku a rok se nechytala. Bylo to na malým městě a práce tam prostě nebyla. Vyfoukli mi i práci uklízečky, taková tam byla rvačka o každej job. Já na šestou jela s kýblem a mopem (ano, pracovní prostředky z vlastních zásob byly povinností) do firmy a tam už šůrovala nějaká zlodějská mrcha, která mi to vyfoukla.

Pak jsem zkoušela asistentku nějakýho kravaťáka ve fabrice. Ale řekli mi, že by potřebovali, abych uměla německy, že angličtina dobrá, ale tam frčí němčina. Mí zlatí bohatí rodiče mi zaplatili superrychlokurz a za půl roku jsem do tý fabriky šla znovu a už jsem šprechtila. Jenže něco se změnilo ve vedení a prej by se jim docela hodila italština… Do dalšího kurzu už jsem nešla.

Nakonec jsem dostala „protekční“ práci u pásu v trojsměnným provozu. Můj tehdejší omyl, paraglidistka, mi dohodil job ve francouzský továrně, díky bohu bez nutnosti mluvit francouzsky. Dělala jsem u pásu 6000 přesných plastových výlisku za směnu (ranní-odpolední-noční). Byl tak rychlej (ten pás), že jsem nestíhala udržovat rytmus a hledala jsem muziku, kterou bych si narvala do uší, a která by ten rytmus měla. Až Goran Bregovič byl dostatečně rychlej… V trojsměnným provozu jsme s ostatními „stachanovkami“, tak se říkalo mým kolegyním v partě, jely na co nejvyšší výkon.

Read the rest of this entry

Deník Maminátorky – Kapitola 2. „V kavárně před pracovním pohovorem“

Standardní

11264869_938380919537854_5204191433058115661_nNejsem Bridget Jones, nejsem moderní fotr, nejsem Anna Franková, nejsem malý poseroutka, ani Dita P., ani kocourek Modroočko, ani Ostravak, ani upír, ale jedno máme společné, my všichni máme svůj deník. Já si jeden papírovej psala od puberty asi 10 let a mám ho dodnes schovanej, druhej onlinovej si píšu tady na blogu. Nehlídám si v něm kila, nevařím, nezlobím, hledám štěstí, rovnováhu, lásku, nacházím a ztrácím, hledám práci, tvořím, hořím. Můžete hořet spolu se mnou.

Celý deník Maminátorky:

  • Deník Maminátorky – Kapitola 1. „O ochočených snech“ (odkaz zde)
  • Deník Maminátorky – Kapitola 2. „V kavárně před pracovním pohovorem“ (odkaz zde)
  • Deník Maminátorky – Kapitola 3. „Byla jsem reportérka i dělnice, čím budu teď?“ (odkaz zde)
  • Deník Maminátorky – Kapitola 4. „Při pohovoru jsem málem zabila budoucího šéfa“ (odkaz)
  • Deník Maminátorky – Kapitola 5. „Můj životní úspěch? Růžovej králík“ (odkaz zde)
  • Deník Maminátorky – Kapitola 6. „A není lepší to prožít?“ (odkaz zde)
  • Deník Maminátorky – Kapitola 7. „Mí kámoši ze západu: Francouzka“ (odkaz zde)
  • Deník Maminátorky – Kapitola 8. „Byla jsem strážkyně draka“ (odkaz zde)
  • Deník Maminátorky – Kapitola 9. „Záblesky happinessu“ (odkaz zde)
  • Deník Maminátorky – Kapitola 10. „Naše noční můry“ (odkaz zde)
  • Deník Maminátorky – Kapitola 11. „Mám v sobě ženu 1,2 a 3“ (odkaz zde)

Už jsem zase doprdele asynchronní

Vidím svět kolem sebe, slyším svět kolem sebe, ale než mi to dá smysl a mohla bych svět kolem sebe cítit, uběhne pár vteřin nebo celej den a jsem zas doprdele asynchronní. Jako Helen Wesendahlová s knihy „Neumírej“. Jenže tu ospravedlňuje fakt, že jí prdla tepna v hlavě a byla po těžký mozkový operaci. Já teda prožila jen dvě porodní lobotomie. Mám dvě děti a dva porody za sebou, takže jsem měla 2x vymazanej mozek. Návrat zpět ke své mozkové knihovně slov a vzpomínek zaplněný odshora až dolů trval roky. Teď už jsem si dlouho nespletla „digestoř“ a „klimatizaci“ (to jsem si pletla fest asi rok), „melír“ s „klystýrem“ (to se zas pletlo jedný mý kámošce) ani Cimrmanův „žebrák a Točník“ jako v předmluvě k Lijavci.

Cimrman ve frymburském starobinci přednesl celý cyklus přednášek, z nichž, mnohé vyšly tiskem. Z nejúspěšnějších jmenujme přednášku „Domovina“ o pěstování tabáku podomácku, přednášku nazvanou “ O holi“ s podtitulem “ Dvanáct úderů sebeobrany chromých“, dále sestavil publikaci „Pleteme si“, což člověk k stáru nejčastěji zaměňuje (sadař – sadista, faktura – fraktura, žebrák – Točník). 

Čas je jedna přímka, prostor druhá, pocit třetí

Ale stejně bejvám asynchronní. Pomáhá, když si vezmu do náruče Jáchyma, svého mladšího. Kouknu na něj a najednou si uvědomím, že jako by celej den do tý doby nebyl, až teď je. Na prchavý okamžik jsem tady a teď a pak se to zas všechno ztratí. Já se ztratím. Čas je jedna přímka, prostor druhá, pocit třetí. Nějaká svině mi s nima škubá a nedovolí jim, aby byly synchronní. Aby nad sebou pluly vyladěné v jednom okamžiku.

Potřebovala bych jet vlakem nebo řídit auto nějakou dlouhou štreku, to obvykle škubání přímek zažene. Zas pak cejtím vše, co mám. Jenže vlakem asi těžko pojedu, autem se taky zrovna nikam nechystám, takže musím škubače praštit něčím po hlavě. Pokud hlavu má.

Read the rest of this entry

Deník Maminátorky – Kapitola 1. „O ochočených snech“

Standardní
Deník Maminátorky – Kapitola 1. „O ochočených snech“

Pořízeno aplikací Lumia SelfieNejsem Bridget Jones, nejsem moderní fotr, nejsem Anna Franková, nejsem malý poseroutka, ani Dita P., ani kocourek Modroočko, ani Ostravak, ani upír, ale jedno máme společné, my všichni máme svůj deník. Já si jeden papírovej psala od puberty asi 10 let a mám ho dodnes schovanej, druhej onlinovej si píšu tady na blogu. Nehlídám si v něm kila, nevařím, nezlobím, hledám štěstí, rovnováhu, lásku, nacházím a ztrácím, hledám práci, tvořím, hořím. Můžete hořet spolu se mnou.

Celý deník Maminátorky:

  • Deník Maminátorky – Kapitola 1. „O ochočených snech“ (odkaz zde)
  • Deník Maminátorky – Kapitola 2. „V kavárně před pracovním pohovorem“ (odkaz zde)
  • Deník Maminátorky – Kapitola 3. „Byla jsem reportérka i dělnice, čím budu teď?“ (odkaz zde)
  • Deník Maminátorky – Kapitola 4. „Při pohovoru jsem málem zabila budoucího šéfa“ (odkaz)
  • Deník Maminátorky – Kapitola 5. „Můj životní úspěch? Růžovej králík“ (odkaz zde)
  • Deník Maminátorky – Kapitola 6. „A není lepší to prožít?“ (odkaz zde)
  • Deník Maminátorky – Kapitola 7. „Mí kámoši ze západu: Francouzka“ (odkaz zde)
  • Deník Maminátorky – Kapitola 8. „Byla jsem strážkyně draka“ (odkaz zde)
  • Deník Maminátorky – Kapitola 9. „Záblesky happinessu“ (odkaz zde)
  • Deník Maminátorky – Kapitola 10. „Naše noční můry“ (odkaz zde)
  • Deník Maminátorky – Kapitola 11. „Mám v sobě ženu 1,2 a 3“ (odkaz zde)

Kdysi jsem dokázala ovládnout sny. Moje sny. Někde jsem se dočetla, jak si je člověk schopen pamatovat svoje sny a pak je pomaličku začít ovládat. Denně jsem si dávala budík na nejrůznější obskurní ranní či noční hodiny, protože předpokladem pro správné opanování snů bylo, že zjistím, kdy se mi zdaj. Nejvíc se mi zdály brzy nad ránem, takže pak už jsem budík nařizovala na pravidelnou hodinu. 4:40 nebo tak nějak. Budík mě obvykle vytrhl z nějakýho mýho šílenýho, akčního snu, jaký se mi tehdy v pubertě zdály noc co noc, možná spíš hodinu co hodinu. Vždyť puberta je taková malá hormonální a psychická horská dráha, tak asi proto.

Druhým krokem bylo si sny pravidelně zapisovat a hledat v nich smysl, rozklíčovat jednotlivý vobrazy. Vodu, jízdu, útěk, strach, dům, vše je symbol něčeho v nás a kolem nás. Já měla furt dokola pár symbolů, tak mi stačilo několik barevnejch fixek a už jsem viděla v každým snu modrou vodu, která v podobě stojatého rybníka znamená pád do hlubin, ustrnutí, nepohyb, strach, topení se v chodu věcí, v běhu vlastního života. V podobě divoké řeky neovladatelný tok života, směřování někam, aniž bych na to měla vliv. Atd., každá voda znamená něco.

1-Jachta (97)

To je fotka z naší dovči na jachtě. O jachtách se mi pak dlouho zdálo a ještě 14 dní se se mnou krásně houpal celej svět. Většinou se ale jachta v tom snu ocitla v nebezpečí a jen já ji mohla zachránit. Hrozilo zničení o útesy apod… Maminátor zasahoval.

Pak tam byl vždycky dům, kterej znamená naše podvědomí a jeho patra. V něm jsem obvykle s hrůzou koukala ven a tam se objevilo megaobří oko někoho, kdo mě sleduje, kdo mě má na háku, kvůli komu se mi nechce ven. Dál tam bylo velmi často neovladatelný auto či jinej dopravní prostředek, kterej je symbolem života, kterej mě někam tlačí, někam uháním a neovládám ho jak ve filmu Nebezpečná rychlost. No a pak samozřejmě, jak už to v pubertě bejvá, hodně čehokoli jako bubnování, jízda na kole, naklepávání řízků, prostě symboly sexu a jeho všech podob.

Klíčovala jsem a zjistila, že furt dokola ve snu zjišťuju, že jsem uvnitř někdo jinej než na venek, že neovládám svůj život a nechávám se lidmi kolem a okolnostmi do něčeho neustále tlačit, že se bojím sexu a své skryté sexuální síly, že jsem figurína na vlascích životů těch druhých. Chtěla jsem to změnit. Začít měnit svoje sny, ovládnout je, pak i svůj život.

Read the rest of this entry