Sourozenci bez rivality: nepotlačujte v dětech zlost a nemilujte je stejně

Naše malá čarodějka a Harry Potter, někdy si spolu krásně hrajou, za chvíli má člověk pocit, že by mladýho jeho starší ségra nejrači zabila

Hádky mezi sourozenci asi znají všichni rodiče, dá se tomu ale předcházet, naše děti spolu měly taky boje, hlavně starší žárlilo na mladší. V této knížce jsem našla řadu bezva rad, díky nimž už to doma není takový hukot a děcka se mohou mít ráda. 

Podobné hádky znáte asi taky:

• Dcera: „On má zelenej talířek a já žlutej… Béééééééé!“a už leží na zemi a kope nohama.
• Dcera: „Můžu držet tuhle mističku, mami?“
• Já: „Ne, aby se to nevysypalo, drží jí brácha, protože sedí v kočárku a neupadne mu to.“
• Dcera: „ Bééééééééé“ a zas ječí a sedne si na zem.
• Já: „Bráškovi se chce spát, jdu ho jako prvního umýt.“
• Dcera: „Já chci jít první! Béééééééé“

Takže tady jsou rady z knížky, jejímž autorkám se podařilo dát sourozenecké rivalitě STOPKU.

Tak takhle vypadá přebal tý knížky

Adele Faber, Elaine Mazlish: „Sourozenci bez rivality“:

• světový bestseller
• rady pro rodiče dětí od narození do 18ti let
• Adele Faber, Elaine Mazlish (žijí na Long Islandu v New Yorku, každá má 3 dospělé děti, přednášejí po celým svět, jejich programy používají miliony lidí)
• napsaly i „Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly, jak naslouchat, aby nám děti důvěřovaly“
• 3 000 000 prodaných výtisku ve 20ti jazycích
• knížka pomáhá učit rodiče své děti novým dovednostem, jak druhého respektovat, že nemusí být kámoši s bráškou či ségrou, ale musejí je respektovat a naučit se být slušný tak, aby si kamarády mohli najít jinde, cílem je mezi svými dětmi postavit most, přes který budou schopny k sobě dojít, i přes rozdílné povahy a koníčky

Pište si, co způsobilo hádky, co vás štve, může vám to pak pomoci podobným nepříjemným situacím předcházet

Mít najednou sourozence je jako když vám muž dom přivede novou manželku:

• autorky popisují pocity prvního dítěte při příchodu jejich sourozence na svět jako pocity manželky, které její nearabský manžel přivede domů další ženu
• tenhle příklad mě nejdřív úplně naštval, až jsem knihu odložila na celý měsíce zpět do knihovny, říkala jsem si, že přirovnávat druhý dítě ke druhý manželce je nesmysl, úplně mi uniklo, že to je jen příklad, na kterým si já jako matka budu umět představit, co starší sourozenec cejtí, když se mu narodí mladší
• takže když jsem si to podruhý přečetla už bez předsudků a představila si, jak mi manžel dom přivede hubenou blonsku s dlouhejma nohama a řekne: „Jsi okouzlující, tak chci ještě jednu“, že bych ho na místě zabila. Pokud bych si běžela pro nůž či mačetu a on by ještě dodal: „Dej jí svoje oblečení, tobě už stejně není,“ popadla bych do druhé ruky pohrabáč. Když bych cestou zpět k němu zaslechla ještě: „Ale neboj se, budu vás mít obě stejně rád,“ rozhodla bych se pro hodně pomalou smrt všemi nástroji, které už si nesu v náruči. Takže neříkejme svým prvním dětem věty typu:
• „Mám vás oba stejně rád.“
• „Dej mladšímu bráškovi či sestřičce tyhle hračky a oblečení, ty už si s tím stejně nehraješ a oblečení je ti malé“
• „Máme druhé dítě, protože tě tolik milujeme, a chceme, aby sis měl s kým hrát.“

Naučte své děti vyjadřovat nepřátelství a vztek jinými prostředky než násilím. Zdroj: toplekar.cz

Jenže pak si člověk řekne, co teda říkat staršímu dítku o jeho mladší a roztomilejší konkurenci?

RADA číslo 1: Nepotlačujte v dětech zlost
-aby se neobjevila někde jinde v jiné formě (psychické, citové problémy)

Pokud trváme na dobrých vztazích mezi dětmi, přinese to vztahy špatné, pokud povolíme špatné vztahy, přinese to vztahy lepší

Místo popření negativních pocitů je připusťte

• Dítě: Pořád jsi jen s tím miminem!
• NE: Ale to není pravda!
• ANO: Nelíbí se ti, že s ní trávím tolik času? Asi tě štve, že hodně skáču kolem brášky, někdy si děti myslí, že mají maminky raději toho mladšího, když si budeš něco takového myslet, přijď za mnou a řekni mi to a pomazlíme se.

Děsí mě, že tak strašně moc záleží na nás rodičích, jaký spolu naše děti budou mít vztah. Můžeme jim pomoci si rozumět a respektovat se, můžeme je proti sobě poštvat.

Naučte je vyjadřovat nepřátelství jinak

• ANO: Žádné ubližování. Ukaž mi tady na panence, jak ti je.
• ANO: Nakresli obrázek, jak ti je.
• ANO: Zkus sestře napsat, jak ti je.
• ANO: Místo, abys mu nadávala, řekni mu, jak ti je.
• ANO: Kdykoli budeš mít zlost, přijď za mnou a ukaž mi to

Nabídněte fantazii, když je věc nemožné realizovat

• Dítě: Pošli mimino zpátky do bříška, já ho tady nechci!
• NE: To nemyslíš vážně?!
• ANO: Nechceš jí tady. Přál by sis, aby zmizela.

Dětem jde o to, abychom je pochopili a vyslechli

RADA číslo 2: Nesnažte se všechny děti milovat stejně a dávat jim vše stejně

Nejde milovat děti stejně a dávat jim každému stejně jídla, hraček, pozornosti. S láskou je to samozřejmě nejtěžší. Známe to i z Bible. Bráchové Kain a Ábel spolu žili celkem bez obtíží, než se dozvěděli, že je svořitel nemiluje stejně. Že má Ábela raději. Tak ho Kain zabil. Zabil konkurenta a měl vechnu lásku jen pro sebe. Kaina má v sobě každé dítě.

Adam a Eva pláčou nad smrtí Ábela (autor obrazu William-Adolphe Bouguereau). Kain i Ábel byli bratry a dětmi prvních lidí Adama a Evy. Stačilo jednou SROVNÁVAT lásku k nim a skončilo to první vraždou v dějinách lidstva. I když teda tehdy Kaina nakrknul Bůh, ne rodiče. Dal mu přednost a tím ho zabil.

Místo toho, abyste své děti milovali stejně, ukažte jim, jak je máti rádi, ale každého specificky

• Dítě: Koho máš rači, mami? Mě nebo brášku?
• NE: Oba stejně
• ANO: Tebe miluju, jak krásně kreslíš, a že je s tebou sranda.

Rozdělte mezi ně čas podle potřeby

• Dítě: Pojď si hrát!
• NE: Teď neotravuj, nemám čas. Nevidíš, že meju brášku?
• ANO: Vím, že by sis chtěl hrát, ale teď meju brášku, pak si půjdu hrát s tebou.

Místo toho, abyste se báli, že nedáte všem svým dětem stejně lásky, pozornosti či jídla, zaměřte se na potřeby jednotlivých dětí

• Dítě: Brácha má víc vínečka!
• NE: Ty máš 5 kuliček hroznovýho vína a brácha dostal taky přesně 5.
• ANO: Máš hlad? Chceš celý hrozen nebo ti stačí 5 kuliček?

Milovat někoho stejně jako druhého může znamenat, že ho milujeme méně. Pokud někoho milujete jedinečně, může to stačit k tomu, aby byl spokojený.

 

Advertisement

Šátkování II: 8 předsudků proti nošení dětí v šátku

Zdroj. esthergarvi.org

V prvním díle o šátkování bylo:

Šátkování I: lidské mládě je typ nošenec, ne odloženec v tichém hnízdě (odkaz zde)

Příbuzný článek byl o nosítku Manduca:

Manduca: geniální nosítko od narození do předškolních let (odkaz zde)

Na stránkách babysatky (odkaz zde) jsem našla 8 předsudků lidí proti šátkování:

1.“Nošení v šátku křiví dětem páteř“
Nikoli. Podmínkou je pouze dostatečně pevně uvázaný šátek (dítě v šátku se vám nesmí volně klimbat před břichem) a typ úvazu odpovídající věku dítěte. Nejmenší děti se nosí v poloze „kolébka“ nebo „kolébka v kříži s kapsou“, kdy v šátku leží podobně jako předtím v bříšku. Ve svislé poloze „kříž s kapsou“, „kříž“ nebo „klokan“ je dítě těsně přimknuté k tělu rodiče a šátek se díky své pružnosti perfektně přizpůsobí velikosti dítěte a podepírá páteř miminka po celé její délce, u novorozeňátek i hlavu. Narozdíl od klokanky není v šátku páteř zatěžována vahou dítěte a navíc roztažení šátku mezi nožičkama dítěte podporuje i optimální polohu kyčlí vůči páteři (prevence luxace kyčelního kloubu, „balení naširoko“).

2.“Děti se nošením rozmazlují“
V prvním půlroce se miminko nedá rozmazlit a je na místě uspokojovat mu veškeré jeho potřeby. S přibývajícím věkem se potom postupně naučí, že nedostane vše hned. Novorozeně hledá bezpečí u svých blízkých a fyzická přítomnost maminky či táty je často to jediné, co je plně uspokojí. Miminka mnohdy pláčou jen proto, že se cítí opuštěná a chtějí, aby je někdo choval – obklopoval je, pohupoval jimi, tak jako tomu bylo v mámině bříšku. Novorozeně vidí jen asi na 30 cm, orientuje se zejména hmatem a čichem. Matka, která ho veze v kočárku, může být pro ně až nepříjemně daleko. Nebojte se tedy svému miminku dopřát dostatek fyzického kontaktu. Jeho potřebu po chování, houpání a nošení není třeba považovat za manipulaci s Vámi.

Šátkování I: lidské mládě je typ nošenec, ne odloženec v tichém hnízdě

Zdroj: flickriver.com

Příbuzný článek byl o nosítku Manduca:

Manduca: geniální nosítko od narození do předškolních let (odkaz zde)

Starší generace šátkům nerozumí, mladší je často bere jako samozřejmost. U mnoha národů je šátek nezbytnost, zatímco o kočárcích nešlyšely. Ty si vymysleli až bohatí Evropani v 19.století, když už měli tu vymoženost zvanou chodníky. Na webovkách BABYSATKY (odkaz zde) jsem našla celou řadu výhod šátkování a kladné názory odborníků.

• Když dnes položíme dítě hned po porodu na břicho nebo do náručí matce, tak dítě vnímá svůj nový životní prostor pomocí své kůže, primárního smyslového orgánu člověka. Zážitek doteku v prvních hodinách, ale také mnoho týdnů a měsíců potom, ovlivňuje velice podstatně jeho růst a jeho kontinuální vývoj. Tento důležitý faktor dnes bere vážně i věda, která říká, že dítě je ve své první životní fázi více nošenec než kojenec. V této rané periodě potřebuje nervová soustava jakoby „potravu“ skrz podněty, které dítěti po porodu zprostředkuje úzký kontakt s tělem matky.

• Samozřejmě hodnotíme kladně kolostrum – první mléko, ale samo utišující sání je při prvním kojení bez pochyb přednější. Mocná a veliká je také potřeba matky, která chce být v tělesné blízkosti bytosti, která byla ještě před chvílí součástí jí samotné. Praktiky běžné během nastupující industrializace v minulém století, totiž téměř úplné oddělení dítěte po porodu od své matky, mají z dnešního pohledu velmi nepříznivé následky.

• V prvním roce života získává dítě skrze tělesný kontakt s rodiči nebo s jinými pečujícími osobami jistotu a důvěru ke svému okolí. Dítě uvázáné k tělu rodiče pociťuje bezpečí svého bytí. Míra blízkosti k matce a hned po porodu i k otci, určuje tempo jeho fyzického a psychického rozvoje. Na těle rodičů může dítě své zrání koordinovat lépe než v postýlce nebo v kočárku. Ta stará rozšířená představa, kterou měli ještě i lékaři v minulých desetiletích – že kojenec potřebuje ke svému prospívání jen předepsané množství potravy a běžnou péči a v ostatním může být přenechán sám sobě – ta je dnes již dávno překonaná. Stejně jako hlas matky dává dítěti akustické podněty, které jsou třeba pro vývoj řeči nezbytné, zprostředkovávají mu její prsa, její ruce a její prsty dotekové vjemy. Tak prožívá dítě na těle rodiče už brzy rovnováhu a navazuje bezprostřední kontakt s okolím.

Manduca: geniální nosítko od narození do předškolních let

Manduca je pro miminka od narození až do 20 kg, vyrábí se v celé řadě barev, můžete si k ní dokoupit různé doplňky, pasuje malým i velkých rodičům.
Zdroj: manduca.cz

OBSAH:

1. Nosítko Manduca – údaje výrobce
2. Nevýhody šátkování
3. Místo šátku nosím Manducu
4. Manduca si drží svou cenu
5. Nosím v ní i 4letou dceru

Nosítko Manduca – údaje výrobce (odkaz na eshop zde)

• unese 3,5 – 20 kg (tolik neunesou mnohá jiná nosítka, umožňuje nosit i předškolní dítě)
• je navržena v Německu ve spolupráci s fyzioterapeuty, dětskými lékaři a specialisty na nošení dětí
• novorozenecká vložka pro nošení od narození je součásti nosítka
• hlavičku většího spícího dítěte fixuje kapuce, která je schována v přední části nosítka.
• je vyrobena z přírodních materiálu, barvena šetrnými netoxickými barvami
• respektuje požadavky na zdravé a ergonomické nošení, zajišťuje korektní M pozici končetin (v lékařské terminologii známe jako „žabí pozice“), která prospívá vývoji kyčelních kloubů
• ergonomické nosítko, které bude Vaše dítě provázet od narození do předškolního věku, díky důmyslnému konstrukčnímu řešení lze dítě v Manduce nosit na břiše, na boku a na zádech (videa, jak dítě do Manducy dát, jsou zde)
• speciálně tvarovaný bederní pás společně s ramenními popruhy dokonale rozkládají váhu neseného dítěte mezi bedra, záda a ramena, ramenní popruhy, jejichž délku lze snadno upravit na třech místech zaručují dobrou přizpůsobitelnost nosítka i pro osoby velmi rozdílného vzrůstu a konstituce, při nošení na břiše můžete překřížit popruhy na zádech, což přináší pohodlí zejména osobám s úzkými rameny, všechny spony nosítka jsou vypodloženy, tak aby nikde netlačily
  

  Kámoška Lůca s dcerou Jůlinkou, Lůca mě na Manducu přivedla, v zimě se může oblíct i dítě a do Manducy se přes to vejde

Před prvním porodem jsem si přečetla knížku Koncept Kontinua Jean Liedloffové a změnilo mi to pohled na svět miminek. Pochopila jsem, že je musíme mít od narození co nejblíž k tělu, neodkládat je, nenechat je vyplakat, nenechávat je samotné. Před přečtením téhle knížky jsem měla v plánu se po porodu pořádně vyspat a mimino co nejvíc dávat sestrám, abych měla klid. Po přečtení Konceptu Kontinua jsem po porodu okamžitě požádala o „ROOMING“=pokojování (máte dítě stále u sebe v pokoji, anglicky pokoj je ROOM), pak jsem si hned pořídila šátek a začala šátkovat. Ale nějak mi nikdy pořádně nevyhovoval…

Kásná knížka, která změnila můj pohled na tělesnou blízkost dítěte a rodičů. I když teda mohla by být o polovinu kratší:)

Nevýhody šátkování

Dokázala jsem si dítě uvázat jen vepředu nebo na bok, na záda se mi to nikdy nepovedlo. Taky jsem často vláčela konce šátku po zemi v blátě, loužích, špatně utahovala uzle, nevychytala pevnost úvazu, muž si šátek neuměl už vůbec uvázat. Jít do kurzu vázání šátků mi přišlo blbý, taky mě naše první dítě tížilo a neměla jsem kondičku. Přesto jsem dceru Bertu v šátku nosívala a třeba na nákupech to bylo super, neječela v obchodě a já v klidu nakupovala.

Doma jsem ji nosila v šátku při úklidu, vaření, práci, když plakala a nebyla k utišení. Jenže Berta se narodila v prosinci, takže byla dlouho zima a já neměla jedinou bundu či kabát, který bych mohla oblíct přes šátek, když jsem šla ven. Existují bundy s vložnými částmi, které dokonale pasují na vás i miminko, ať už ho máte vepředu či vzadu, ale stojí tolik, že jsem na to neměla. Měla jsem jiné priority, za co utrácet. Takže prostě šátek mi utek a už jsem v něm pak nefrčela.

Já se synem Jáchymem v dubnu na vejletě v Srbsku (u Karlštejna), Jáchymovi byl necelej rok, vážil asi 10 kg.

Místo šátku nosím Manducu

S druhým dítětem jsem se k němu chtěla vrátit, ale zase mě odradilo to složité vázání na záda, moje velká prsa mi jako zátěž stačila, nechtěla jsem si dopředu dávat ani gram navíc (natož syna Jáchyma, kterej už po porodu vážil skoro 4,5 kg). Kámoška Lůca, která nosila svou holčičku skoro neustále v šátku, mi poradila výborné ergonomické nosítko zvané Manduca, že do něj sama prej taky půjde a hafo kamarádek kolem ní prý skončilo u Manducy.

Holky, co jezděj do přírody, lezou po skalách, i když nedávno porodily, prostě se toho nebojej a mimina chtěj mít všude s sebou. Takže Manduca? Hned jsem začala pátrat, za kolik je a tak.  Je to ten druh zobží, který si udržuje svou cenu, nové stojí třeba 2400-3000, jakkoli staré z druhé ruky skoro neseženete pod 2000. To celkem jasně naznačuje, že Manducy jsou hodně nezničitelné a že jsou kvalitní.

Taky vám dítě utíká?

U přírodních národů i zvířat se mláďata drží u svých rodičů a nenapadlo by je utíkat. Kdežto naše mláďata kolem roku, dvou zdrhají do všech stran a maminky se potěj, jak je honěj. Není tu něco špatně? Podle Jean Liedloffové, autorky známé knihy Koncept kontinua, která studovala život venezuelských Indiánů, je to důkazem toho, že jsme naše děti odtrhli od přirozenosti.

„Jedním z nejpodivnějších důsledků ztráty víry v kontinuum je schopnost dospělých přimět děti, aby jim utíkaly,“ píše Jean ve strhující knížce, kterou napsala během studování života venezuelských Indiánů. „Srdci malého dítěte v neznámém prostředí není nic bližšího než zůstat u mámy. Všichni naši příbuzní savci, ale i jiná zvířata, se chovají podobně. Mládě následuje matku – je to v jeho nejlepším zájmu. Yequánské děcko by ani nenapadlo zatoulat se na lesní stezce od matky, protože ta se neohlíží, aby kontrolovala, jestli jde dítě za ní.“

Děti na útěku jsme si vychovali my v moderním světě. Bereme je tam, kde jim neustále hrozí nebezpečí (kolem silnic, psích výkalů, rybníků, cyklostezek) a my je chceme chránit. To je ten kámen úrazu. Nebezpečí aut ale dítě dlouho nechápe, takže v tomto případě na něj holt musíme dávat pozor. Ale i na loukách a v parcích nám děti utíkají, zatímco indiánským matkám ne. Proč?

Nic z vejbavy není dokonalý

Svým Peg Pérego GT3 jsem se pyšnila jako páv, i když to byl megaobří kočár, je fakt funkční a nebejt cestování autem a MHD, neměnila bych…

Tohle mi říkala ségra, že všechno má svý vady, a matky nikdy nejsou s ničím úplně spokojený. Musím jí dát za pravdu. DĚTSKÝ HADRY: moderní dupajdy se z mně nepochopitelných důvodů dělají přes hlavu nebo se zapínám tak šejdrem, že si s tím neporadím ani já, natož babičky. Bodýčka na půl roku mají otvor na hlavu panenky nebo nedonošence, ponožky spadnou vždy asi po deseti sekundách a všechny mikiny mají kapucky. Jo, mimina si potrpěj na to, aby vypadaly jako rapeři a měli v chladném počasí na sobě třeba 5 kapuc najednou. Vono pro ty ležící LDNky je to moc pohodlný.

PÁSY: pásy u golfek, autosedačky i sportovního kočárku mají jedno společné, všechny jsou krátký. V zimě nejdou dát přes bundu. Jak je chladno, rvem tam všude dítě, lámeme ručičky a já si lámu hlavu s tím, kdo tohle vymyslel… No a babičky bejvaj už úplně bezradný, maj bolavý palce a nerozepnou přezky, většinou zapínaj pásy jen kolem pasu a to jsou ještě rády… Když dávám na kočár či sedačku fusak, je to taky vždycky boj, protože pásy hrajou hru o nejtěžší a nejsložitější zapínání na světě… No a když tam konečně ten fusak narvu, dojde mi, že teď už ty krátké pásy vůbec nemám  šanci kolem dítěte zapnout a jezdím bez nich… A to je jen nasrání z pásů…

Chtěla bych dělat testerku všeho pro děti, aby to moje nasrání mělo nějaký opodstatnění, abych za něj dokonce dostala zaplaceno a co víc, lidi by z něj měli radost. Protože když bych v práci řekla, že tyhle pásy jsou krátký, tyhle moc dlouhý, tohle bodýčko musí mít větší otvor na hlavu, mikinkám se musej dát pryč kapucky, pak by se matkám žilo mnohem líp. Dětem taky. Jenže testerku dělám zadara a nikoho výsledky mého bádání nezajímaj.

My jsme kakali…

Dcera Berta

Je to divný, jak si cizí ženy vyprávějí o svých porodech, kojení a nemocech jen proto, že mají shodou okolností dítě jako já. Ale když jsem měla psa, taky mě každý, kdo měl alespoň vodítko, neustále oslovoval. Často ještě ty ženy MYKAJÍ, hovoří v množném čísle i o věcech, které rozhodně vykonalo jen a jen mimino.

„My jsme kakali, my jsme ale vyrostli, my jsme byli u pana doktora, my jsme se poblili,…“ To nesnáším a snažím se jim alespoň naznačovat otázkami typu: „Vy jste taky blinkala?“

Nebo se mě zeptala kamarádka, která by dřív množným nemluvila: „Kolik vážíte?“ Tak jsem odpověděla: „Asi 70 kilo“. Kamarádka se cítila dotčená…

Jenže si prostě nemůžu pomoct, přijde mi divný, když dospělá osoba vypráví, že kakala, papala, blinkala a hlála si klásně… Čeština je čeština a takhle ji prznit jen proto, že jsou děti roztomilý, to je malej lingvistickej zločin. Tak rači nosím černý brejle a v MHD se k lidem otáčím zády, aby se nezeptali: „A kolipa vážíte a kolipa vám je?“, protože to už se v mým věku přeci cizejm lidem jen tak neříká…

Vybrat křestní jméno pro dítě je kumšt

Jméno pro syna Jáchyma už jsme rovnou vybírali i za pomoci čísel, nechtěli jsme, aby jich bylo ve školce 10…

Jméno je jako PR a jaký PR svýmu dítku uděláte, tak bude i žít. Tak trochu… Když to bude Péťa, Kája, Janička nebo Markétka, těžko si je podle jména někdo zapamatuje. My vybírali i podle toho, aby naše dítko nemělo ve školce 5 jmenovců. Na stránkách kdejsme (odkaz zde) se můžete stejně jako my podívat, jak četná jsou jednotlivá česká jména. Nejnovější čísla jsou tam za rok 2012. Tyhle stránky z naší Emy (7 295) udělaly Bertu (832) a pak pomohly vybrat Jáchyma (2 870).

1 | leden

2. Karina
3. Radmila
4. Diana
5. Dalimil
6. Kašpar, Melichar, Baltazar
7. Vilma, Vilemína
8. Čestmír
9. Vladan, Vladana, Vlaďka
10. Břetislav
11. Bohdana, Teodora
12. Pravoslav
13. Edita, Leontýna (877)
14. Radovan
15. Alice (8 700)
16. Ctirad
17. Drahoslav
18. Vladislav, Vladislava
19. Doubravka, Fabián
20. Ilona, Sebastián
21. Běla
22. Slavomír
23. Zdeněk (134 094) 16.místo v žebříčku četnosti
24. Milena
25. Miloš (26 776)
26. Zora, Zoran
27. Ingrid, Inka
28. Otýlie
29. Zdislava
30. Robin (4 928)
31. Marika

S dětma furt zavostřuju na štěstí

Docela zavostřená fotka, ne?

Pamatujete si na starý foťáky, jak se jima vostřilo? V hledáčku jste si našli předmět, kterej chcete vyfotit, přes něj jste měli mléčnou clonu jako by a třeba kolečko s čárkou uprostřed rozdělený na dvě polokoule. No a vostřili jste a vostřili, až se polokoule spojily a ze dvou čárek byla jedna, pak by byla vostrá i fotka. No a s mým životem coby mámy je to stejný. Furt ladim a vostřim. Vostřím na štěstí. Furt měním tunu věcí, hledám cestu, smiřuju se s věcma, jaký jsou, jiný si zas odmítám připustit a předělávám je, montuju, seřizuju, odpálkovávám, hledám, nacházím, ztrácím a tak furt dokola. Jako fotograf, co chce mít krásný fotky a ne nějaký rozmazaniny…

No a jak se mi daří? Z počátku, když se nám narodil první kus, jsem byla hodně rozvostřená, nasraná, zklamaná, vyřízená, unavená, totálně jetá… Zlobila jsem se, že mě na to nikdo nepřipravil, o co všechno mě připraví naše dítě. Jak můj život jako by skončí. Kolik věcí nebude možno dělat… Jak moje tělo nebude moje, bude zapůjčený ratolesti a člověk čeká jak debil v čekárně, kdy mu ho dítě zas vrátí. Manžel čeká, kdy to tělo žena pošle dál do jeho náruče… Tohle rozčarování mi vydrželo dlouho. Nebyla jsem samozřejmě rozvostřená furt, byla spousta krásnejch chvil, kdy jsem si mateřství užívala a svou dceru jsem samozřejmě milovala. Ale komplikovaně.

Dneska miluju oba naše kusy a to nekomplikovaně. Prostě jsem šťastná, že je mám, moje tělo je zas moje a mít druhé dítě bylo vlastně mnohem jednodušší než mít to první. Čekala jsem to horší, mnohem horší. Ale taková rána do palice jako po prvním porodu, to po tom druhým rozhodně nebyla. Brzy jsem se zabouchla do obou dětí na plnej ceres a už jsem nic neřešila.

Konečně nedávno přišla nekomplikovaná láska a daří se mi zavostřovat na štěstí čím dál častěji. Ale to je druhému kusu už rok, minulej tejden oslavil jedniny… Prostě to zabralo hodně času, než jsem se uvolnila, vzala si svý tělo zpátky, srovnala si to v hlavě a pak coby už spokojená máma si posadila obě děti na klín a jen se debilně usmívala, jaká je to krása je mít…

10 rad pro rodiče, kteří budou mít druhé dítě

Jáchym s Bertičkou

1. ZMĚNY DĚLEJTE V PŘEDSTIHU: neměnit nic až po porodu, ale změny spánkovýho režimu, spaní v jiný místnosti, školka, jesličky, to vše dělat co nejdřív před porodem druhýho mimi, aby to první dítě nemělo pocit, že kvůli sourozenci o něco přišlo a s ním že přišly změny.

2. KUPTE DÁREK OD MIMINKA: dobrá rada, která se mi vyplatila, do porodnice na tajnačku přinést nějaký fakt super dárek, který jako že staršímu sourozenci přinesl nový bráška či ségra, tak starší kus hned pojme pozitivně příchod sourozence, tedy aspoň u nás to vyšlo.

3. VYTÁHNĚTE STARÝ FOTKY: R+R (metoda Respektovat a být respektován) radí hodně nad miminkem vzpomínat na miminkovskou etapu života staršího kusu: „Když ty jsi, Bertičko byla tak malá jako je teď Jáchym, taky jsi nic neuměla a jen jsi plakala“, osvědčilo se nám i vytáhnout všechny fotky Bertičky, když byla maličká, a rádi si je prohlížíme, pak jí přestalo teprve vadit, jak se furt na Jáchymka culíme. Taky nám došlo, že na ni se musíme culit stejně. Žasli jsme nad prvním kusem a teď musíme žasnout nad oběma, důvod k úžasu se u každýho dítěte vždycky najde, nejsou roztomilá jen miminka.

4. BRZDĚTE ŤUŤUŇUŇU:  je asi dobré nerozplývat se nonstop nad krásou a inteligencí druhého dítěte nebo si to nechat na chvíle, kdy jste s ním sami, takové to všudypřítomné „ťuťuňuňu“ nedělá staršímu sourozenci asi dobře, my tedy i brzdili lidi kolem, aby to nedělali v přítomnosti Berty, aby se necejtila jako druhý kolo u vozu.